Povrch Venuše je dnes mimořádně suchý a zahřátý na vysokou teplotu, při které taje olovo. Byly však získány důkazy, že v minulosti tato planeta byla mnohem chladnější a obsahovala velké množství vody, které zmizelo v důsledku skleníkového efektu. Již dřívější výzkumy naznačovaly, že vznik oblačnosti mohl zpomalit tento proces skleníkového efektu, což mohlo umožnit oceánům „přežít“ 2 miliardy roků či více.

„Poloviční dobu své existence tak mohla být Venuše obyvatelnou planetou s oceány kapalné vody na povrchu,“ říká planetolog David Grinspoon (Denver Museum of Nature and Science, Colorado, USA). „Je-li tomu tak doopravdy, pak kusy kamení, vyvržené při impaktech planetek či komet, mohly přenášet živé organismy mezi Zemí a Venuší,“ dodává Grinspoon. „Pozemský život mohl být transportován na Venuši, kde by přistál ve vhodném vodním prostředí.“ A naopak je také možné, že život na Zemi pochází z Venuše.

Velká část povrchu planet, jak bylo zjištěno, je pokryta lávou. Rekordmanem v tomto směru je právě Venuše, díky čemuž je velmi obtížné určit, jak dlouho éra oceánů na Venuši trvala – což je rozhodujícím faktorem pro zjištění, zda se zde mohl život objevit.

Avšak Grinspoon se svým spolupracovníkem Markem Bullockem (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado, USA) říkají, že určitá naděje existuje. Odolný, vodu obsahující minerál nazvaný tremolit, by mohl být klíčem k odhalení dávné historie Venuše.

Experimenty, které provedli Natasha Johnsonová (Goddard Space Flight Center, NASA, Greenbelt, Maryland, USA) a Bruce Fegley (Washington University in St Louis, Missouri, USA), již dříve ukázaly, že termolit, který vzniká za přítomnosti vody, je dostatečně odolný, takže mohl přežít na povrchu Venuše až do současnosti.

Grinspoon a Bullock se domnívají, že tremolit může sloužit jako určitý druh chemických hodin. Protože vědci znají, jak dlouho trvá, než se tremolit rozloží na jiné minerály za extrémně vysokých teplot na povrchu Venuše, množství tremolitu může být vodítkem k určení, kdy vznikl, a tudíž jak dlouho byla přítomna voda na povrchu Venuše.

Budoucí automatické přistávací sondy mohou uskutečnit výzkum tremolitu. Ačkoliv nebudou schopné na žhavém povrchu Venuše dlouhodobé činnosti, i několik hodin bude stačit ke zjištění jeho přítomnosti pomocí moderních vědeckých přístrojů. Grinspoon si myslí, že takovéto mise mohou být realizovány v poměrně blízké budoucnosti příštích 10 či 20 let.

Ellen Stofanová (University College, London) je optimistická, pokud se týká naděje na objevení důkazů pro existenci „staré vodní“ Venuše navzdory tomu, že proudy lávy pokryly velkou část jejího povrchu. „Přinejmenším známe místa a oblasti, kde se nacházejí alespoň kousky starého povrchu, který vystupuje skrz vulkanický terén,“ prohlásila Stofanová. „Přes všechna překvapení Venuše může být místem, kde možná máme skutečnou šanci proniknout do historie vývoje života v naší Sluneční soustavě a do vývoje obyvatelných planet.“

Grinspoon říká, že možnost dlouhodobé existence oceánů na Venuši je obzvlášť významná ve světle nedávných zjištění, že na Marsu nikdy neexistovalo dlouhé teplé období s přítomností vody, jak dříve někteří astronomové předpokládali. „Jestli je pravda, že v mladé Sluneční soustavě mohly existovat dvě planety s vhodnou teplotou a s přítomností vody – Venuše a Země – a mohly zde existovat vhodné podmínky pro vznik života, pak Venuši můžeme považovat za nejbližšího dvojníka Země.“

Pokud oceány na Venuši existovaly dostatečně dlouho, potom se zde mohly objevit i složitější formy života. Grinspoon dále dodává: „Pokud se dostaneme v časové škále do rozpětí dvou miliard let, pak si můžeme představit, jak velmi složitý vývoj zde nastal – nejen vznik života, ale byl tady čas i pro zajímavý evoluční vývoj.“

Zdroj: newscientist
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí