Navíc po neúspěšném výletu za úplným zatměním Měsíce v březnu 2007 jsme s Daliborem Hanžlem chtěli náš defekt napravit a tato únorová podívaná se tak stala velkou výzvou pro expedici v případě zataženého počasí. Byť název téměř vůbec nesouvisí s posledním dílem trilogie Pirátů z Karibiku, občas jsem si připadal jako kapitán Jack Sparrow, jehož neúnavný duch se stavěl tváří v tvář nemožnému. Jako správná expedice se ani tato neobešla bez komplikací, které jsme museli řešit kolikrát na poslední chvíli. Jack Sparrow by koukal.

S Daliborem jsme měli dohodu, že v případě lokální oblačnosti se prostě vydáme každý svým autem do nejbližších českých dálav, kde se sejdeme. Pokud nad naší republikou zavládne silná oblačnost, vydáme se mým autem do nejbližšího zahraničí. O expedici projevil zájem i Petr Komárek, současný vedoucí hvězdárny, jehož jsem upozorňoval, že pokud se pojede za hranice, Dalibor svým vybavením zaplní zadní prostory auta tak, že maximální počet lidí na výlet zůstane u čísla dva. Laskavý Dalin však oželel svůj dvaceticentimetrový reflektor a naše skupina se tak otevřela do počtu tří. Ovšem to byly pouhé plány. Realita nás ještě mnohokrát dostihla.

Předpověď počasí jsem sledoval den co den už dlouho před kýženým 21. únorem a když se konečně zastavila na stále opakujícím se (a zpřesňujícím se) stavu, bylo mi docela smutno. Od západu se měla v noci hrnout fronta z občasným deštěm a na horách se sněhem, a to mluvím o středeční noci. Samotný úkaz měl začít až časně ráno na čtvrteční obloze. Bylo tedy jasné, že nastává dosti podobná situace, jako před rokem v březnu, kdy jsme se rozhodli jet střemhlav proti frontě a narazit tak na jasnou oblohu na jejím konci. Tehdy se ale ukázalo, že bylo potřeba jet mnohem dál a že vývoj oblaků je nevyzpytatelný, takže z tohoto pohledu bylo lepší uvažovat o úprku před frontou směrem na východ. Po mnohých dohadech a konzultacích jsme se tedy dohodli, že vyrazíme na Slovensko. První potíž ale nastala už ve chvíli, kdy jsem den před zatměním podlehl ekonomické krizi při plánu jet do Brna mým autem, odkud by se jelo dále na východ. Dalibor se tedy musel smířit s tím, že se vyrazí z Brna jeho Favoritem.

Vzhledem ke stavu jeho auta dal ultimátum, že maximální destinace se bude nacházet 400 km po komunikacích na východ. Šance tu byla, protože těch 400 km se shodovalo s cestou směrem k Bratislavě a Rimavské Sobotě, nebo k Martinu (a dál na východ směrem k Popradu), kam nás meteorologické modely jen lákaly (alespoň tedy na část úkazu). Poslední křížová kontrola předpovědi mě v Pardubicích ve středu kolem 16. hodiny ujistila, že máme velkou naději. Nadšený Petr Komárek (kterému jsem teprve odpoledne toho dne řekl, že je v Daliborově autě pro něj místo) dostal za úkol sehnat slovenskou dálniční známku. Úkol to byl nesnadný, ale Petrovi se to podařilo. Se sbaleným vybavením jsem o půl páté vyrazil z domu na nádraží a příjemný pohled na blankytnou oblohu mě mírně uklidňoval. Dalibor počítal s tím, že vyrazíme někdy kolem osmé večerní, což parádně korespondovalo s posledním možným vlakovým spojem, který nás s Petrem měl do Brna přesunout. To jsem ale netušil, že tady napětí značně vzroste.

Jak tak stojím před nádražní budovou, nosní uličky mi dráždí odpudivý kouř z cigaretového dýmu. Otáčím se k jeho zdroji a jistý starší muž popotahuje jeden kus cigarety za druhým. V tom mi vibruje v kapse mobil, tak jej vytahuji a přečítám zprávu. Je od Dalibora a zní asi takto: „Nemam auto, je rozbity. Sezen jiny.d“. Musím uznat, že v tom okamžiku jsem nevěděl, jestli spíš šílet, nebo řvát, nebo rozdupat mobil. V tom vidím Petra, jak se vesele přibližuje na svém kole a uvazuje ho k zábradlí nedaleko nádraží. Už v té době začínám volat všem známým i neznámým z Brna, protože případný výjezd z Pardubic by byl z mého pohledu prohrou v souboji s časem. Navíc už jsme si koupili lístky do vlaku. Ani bych se nedivil, kdyby každý, koho jsem přes mobil žádal o auto, urychleně zavěsil. Přeci jenom takhle narychlo půjčovat auto někomu téměř neznámému je pro každého majitele vozu nepředstavitelný hazard. Evička Neureiterová mi doporučuje hutný seznam lidí, ale jaksi všichni jsou známí spíš Dalibora, než moji. Ale jako iniciátor akce překonávám bariéru a s ostudou je obvolávám. Naštěstí nikdo nezavěšuje, jenom s mým pochopením odmítá. Krásný úplňkový Měsíc právě vychází.

Přijíždí vlak, do kterého nastupuji s ohromnou nejistotou. Popravdě nám oběma na chvíli připadá ten nástup jako nesmyslný krok vzhůru. Přesto Petr je větší optimista a když nalézáme volné kupé, prostě se jen dívá na Měsíc. Je krásně jasno a ta bílá koule tam na obloze nás nutí něco rychle vymyslet. Nevzdávat to. Zatímco já volám Daliborovi, který s nervozitou (a patrným hněvem k situaci) nás nutí vyskočit z vlaku a jet z Pardubic mým autem, Petr se stále škrábe na hlavě. A pak z něj vychází nejzlomovější otázka celé expedice: „A co Honza Vodrážka?“ No jasně! Náš svérázný pardubický kamarád, který v Brně studuje, by se k nám nemusel otočit zády. Petr tedy ťape prsty po mobilu a volá. Honza to zvedá, Petr vysvětluje situaci, směje se, baví se, zavěšuje a povídá: „Máme auto.“ Ani nevíte, jak dobře mi najednou bylo. Ale raději jsem si opakoval, že ještě stále nemusí být vyhráno.

Na brněnském nádraží se setkáváme s Daliborem, kterého jsme o autě informovali z vlaku. Hned pochodujeme na Honzou určeném místě, kde nás čeká další šok. Honzovo opěvované auto je Moskvič s poměrně velkým prostorem, ale k správnému řízení potřebuje přednášku. Z výčtu nejzajímavějších vlastností nezabírá 3. rychlostní stupeň hned, ale musí se zařadit meziplynem. Ani brzdy nejsou tak silné. Já se auta lekám hned, ale Dalibor, ač s obavami, se hrdinně učí s ním řídit. Od nádraží jedeme k Honzovým kolejím, kde nám auto předává a loučí se. Taky nás uklidňuje tím, že bude v kontaktu po celou noc. Dalibor přebírá řízení a já méně náročnou roli navigátora. V rukou mám autoatlas ČR z roku 2004 a pro slovenskou stranu pak autoatlas ČSFR. U Dalibora doma v brněnských Medlánkách ještě nabíráme jeho vybavení a hurá k hranicím! No, hurá zrovna ne ...

Cesta vede přes Vyškov, Kroměříž, Otrokovice, Zlín až na Horní Lideč, kde je poslední benzínka před hranicemi. Už v půli cesty (která je kvůli provozu skutečně pomalá) najednou Dalibor zjišťuje, že auto nějak cuká a pomalu ztrácí akceleraci. Nejdřív to bereme s legrací, ale když už jsme za Zlínem, ostřílený Moskvič přestává jet do kopce víc jak 40km/h a s radostí ještě více zpomaluje. Dalibor, ač tlačí na plyn na doraz, to vidí marně. Občas problikne kontrolka s olejem. Stavíme kousek od jedné benzínky na větším prostranství, kde auto dojíždí doslova díky setrvačnosti. Petr tedy blouznivě chňapá po mobilu a volá. První Honzova otázka prý byla: „Vy jste mi to rozbili?“ Kdepak. Nerozbili. Petr kýve, rozumí, souhlasí, klidně konverzuje. Z jeho výrazu se mi opět zvedá rtuť na měřiči naděje. Jakmile

Petr zavěšuje, vesele povídá: „To je prej normální. Máme zatahat za nějaký trubičky u karburátoru a nechat ho chvilku vychladnout ... A pak to pojede.“ No tak jo. Necháme auto chvilku vychladnout. Co si ale perfektně pamatuji, byl náš výraz při pohledu pod kapotu. Já už jsem viděl motor auta v autoškole, ale najít v téhle ruské mašině karburátor byla vážně epizoda sama. Petr instinktivně zatahal za všechny trubičky a páčky, co byly v dohledu, čímž u mě zase rtuť klesla. Bůhví, za co vlastně zatahal a jestli ještě nastartujeme. Měsíc na obloze vystoupal výš zase o několik stupňů.

Po chvilce, kterou Dalibor definoval jako „referenční“, se klíček v zapalování opět otáčí a nic. Auto jen bublá. No paráda. Ale při druhém otočení skutečně naskakuje hluboký dunivý zvuk, atmosféra okolo nás nápadně bělá kouřem z výfuku a Dalin zkouší pomalou jízdu po prostranství. Ano! Jede to! Jedeme dál!

Kolem jedenácté večerní se konečně dostáváme k poslední benzínce, kde tankujeme do plného stavu nádrže. Všude je mrznoucí mlha, ale auto má naštěstí funkční a skutečně účinné topení. Vzápětí zjišťuji, že i tato benzínka byla volbou šťastné náhody, neboť další už je zavřená a tahle zavírala hned po nás. Já si koupil chlazené kafe, abych byl dále plně nápomocen. Jenomže po jeho vypití, když už se ocitáme za hranicemi, najednou cítím mravenčení po celém těle a neuvěřitelně točící se hlavu. V sedě zhluboka dýchám a když přichází další přestávka pro zpomalující se auto (už to nebylo tak hrozné), zjišťuji, že moje nohy nechtějí poslouchat moje tělo. Zkrátka, je mi blbě. To je ovšem k dobru, protože jsem si tím definitivně potvrdil, že moje tělo kofein nemá v oblibě. Takže jestli chci příště nespat, rozhodně to nemůžu řešit kofeinem.

Slovenská dálniční známka už zdobí přední sklo a já ve svém podivném stavu čtu první slovenská slova a nápisy. Auto jede konečně na plné obrátky do Púchova, odkud nás už po celou cestu dál doprovází řeka Váh. Měsíc si s ní hraje, zamrzlé kusy toku odráží jeho stříbrnou záři. Čím víc se ale blížíme k Žilině, tím větší je mlha. V Bytče se napojujeme na dálnici, která nás vede až k Martinu. Hodiny ukazují spolehlivou půlnoc, což mě zase rtuť nadějoměru tlačí nahoru. Navíc, byť tak pozdě (nebo spíš brzo ráno) mi zvoní mobil. Honza Vodrážka je prý v hospodě a podle něj je v Brně Měsíc ještě slabě vidět v oblačnosti. Do částečného zatmění zbývají 2 hodiny a 43 minut. Měsíc se ale ztrácí v husté mlze úplně.

Dálnice nás vede čím dál blíž k prvním větším pohořím. Okolo jsou skutečně mlhou zahalené kopce a nejbližší z nich leží v Malé Fatře. Ta je od nás ještě asi 60 km daleko a občasné objížďky nás zdržují. Přesto jsem vděčen časovému „itineráři“ zatmění, neboť zatím to stíháme přesně. Město Martin je na směrovkách čím dál častěji, a tak se na parkovišti u jedné slovenské benzínky rozhodujeme, kudy dál. Za Martinem se dá jet buďto na východ k Popradu, kde je ale hustá mlha a nikdo z nás to tam nezná natolik, abychom mohli spolehlivě najít nějaký pro auto přístupný vrchol nad hranicí nízké oblačnosti. Druhou variantou je v Martinu odbočit na jih a malými cestičkami jezdit pod vrcholky Malé Fatry s perfektním výhledem na západ. Pravda, předpověď říká, že v těchto místech se zatáhne během úplného zatmění, ale to by nám až tak nevadilo. Proto tedy volíme druhou možnost, která nás vede do nadmořských výšek okolo 900 metrů po malých vesnických cestách. Mlha se tu už skoro nenachází. V Sučanech odbočujeme na Turčianskou Štiavničku a cestička vede přes pole a lesy až do Sklabini. Za ním pak už vidíme krásně západ a horské vršky. Za Sklabiňou jedeme směrem na Horné Jeseno, kam už ani nedojíždíme. Na půli cesty, v poli, je ideální pozorovací lokalita.

Vybalujeme své věci a do zatmění zbývá ještě skoro hodina. Měsíc krásně svítí a jen stěží lze v jeho blízkosti odhalit Regula, natož pak celé souhvězdí Lva. Východně od Měsíce je Saturn. Ještě stále se motám, takže to zkouším rozchodit v poli. Petr je nadšením bez sebe, ale já to raději stále beru s rezervou. Pohled na tu podhorskou krajinu ozářenou stříbrným měsíčním svitem je ale kouzelný.

Dalibor si nabíjí pohon montáže přes baterii v autě. Já už vybaluji svůj stativ a videokameru. Petr vybaluje své MTO a všichni hledíme k nebi. Nejdřív to vypadá jako vsugerované zdání, jenže pak se všichni shodujeme, že s Měsícem něco není vpořádku. Už ve 2:08 je levý horní okraj Měsíce mírně ztmavený. Ano, fotky i video to potvrzují. Do částečné fáze zbývá přes půl hodiny, a přesto je polostín poměrně dost znatelný. Měsíc vypadá, jakoby ho zakouřil ten kuřák na pardubickém nádraží.

Nadějometr konečně zaznamenává skutečně vysoké hodnoty, protože začíná částečné zatmění. Nedivím se, že se toho lidi báli, vážně to vypadá, jako kdyby Měsíc něco z kraje požíralo. Ovšem lidi neměli triedry, já ano. V binokuláru je znatelný okraj stínu a dokonce i při malém procentu zastínění jsou krásně vidět povrchové útvary utopené v zemském stínu. Naše stíny na zemi jsou ale, byť velmi nepatrně, zeslabovány. Každou minutou je ten pohled k nebi úžasnější a mě už je trochu líp. Dokonce mám hlad, tak žaludek zásobím chlebem od maminky a druhou rukou střídavě mačkám REC u videokamery a koukám na úkaz triedrem 10x50. Je to nádhera. Dokonce už je znatelný nahnědlý nádech ztemnělého měsíčního okraje. Tam někde dole svítí Martin a udržuje se tam poměrně hustá mlha. Pod kopcem, kde stojíme, svítí zemědělské středisko. Občas tam drancuje traktor. Tak se tam jdu kouknout a vidím, že u vchodových dveří stojí skupinka teple oblečených lidí. Ruce natahují k nebi a pijou něco horkého z hrnku. A pak, že zatmění nikoho nezajímá.

Kolem 3:20 už Měsíc značně potemnil a já se zase koukám na naše stíny. Už nejsou tak kontrastní. Dokonce, i když je Měsíc ještě z půli osvětlený, začínají být vidět jednotlivá souhvězdí mnohem lépe a nízko u severovýchodního obzoru na sebe upozorňuje Mléčná dráha. V triedru je Měsíc krásně rozdělený na bílou a oranžovou polovinu. Začínám rozpoznávat i slabé hvězdy Lva a Petr vedle mě cvaká už asi desátý snímek. Ze západu se občas přisune nějaký cirrus, ale jinak je stále krásně.

Do zatmění zbývá asi 10 minut. Teprve teď už natáčím jako o život, zkouším různé expozice a clony, různé vyvážení barev, abych dostal co nejkrásnější video. A vcelku se daří. Pohled okem to ale nenahradí, protože silný kontrast mezi osvětlenou a ztemnělou stranou Měsíce dokáže oko vnímat úplně jinak. Na obloze to vypadá, jakoby tam byl basketballový míč, který je tak lesklý, že odráží z kraje silné světlo. A v souhvězdí Lva je to všechno tak úžasně fotogenické. Měsíc tvoří spolu s Regulem i Saturnem pravoúhlý trojúhelník a postupně se to mění s pohybem Měsíce k východu. Naše stíny už jsou vážně skoro pryč a poslední úzký srpeček neztemnělého Měsíce se zužuje. Bohužel už přichází čím dal více oblačnosti, ale nevadí to. Dokonce celá scenérie s protrhanou vysokou a střední oblačností je velmi efektní. Ten pohled zkouším zaznamenávat i kamerou a v triedru je patrný i našedlý nádech na okraji zemského stínu, jehož barva může být i modrá. To způsobuje náš ozon, i když ne vždy je to vidět. Tentokrát je to mnohem méně patrné, než třeba při konci zatmění v říjnu 2004. A je to tu. Velmi dlouho očekávaný pohled na oblohu se mi konečně po 3 a půl roku dlouhé době rozevírá. Klidná noční krajina obohacená nezvykle oranžovo-červenou koulí na nebi. Mraků přibývá a přesto lze spatřit slabé hvězdy v okolí měsíčního kotouče. Když pak vysoké mraky přechází přes Měsíc a blíží se i mlha, část oblohy se ztrácí. Měsíc je sice ještě méně vidět, ale zato má novou barvu, kterou jsem u zatmění ještě okem nespatřil. Ve střední části potemnělého kotouče se načervenalá barva mění v narůžovělou. I když je jasné, že oblačnosti bude víc a víc, už teď mám, co jsem chtěl. Spatřil jsem úplné zatmění na tři roky poslední a podařilo se mi jej zvěčnit na pásek videokazety. V půlce totality už nemá význam dál nic fotit a točit, protože oblačnost silně houstne. Asi deset minut před koncem se Měsíc ztrácí úplně.

Cesta zpět byla ve znamení Daliborova hrdinství. I přes únavu držel nohu na plynovém pedálu přes další čtyři hodiny. Auto už kupodivu nemělo takové problémy, takže nejhorším faktorem pro pomalou jízdu byl provoz. Únava krotila i mě, ale snažil jsem se vydržet. Petr Komárek se ale únavě nebránil a z našich bund si na zadním sedadle ustlal. Slovensko nás inspirovalo pro další případnou expedici, protože k tomu zkrátka místní krajina přímo vyzývá. Když jsme po desáté ranní dojeli až do Brna, už jsem paradoxně přestal usínat, ale ten kofein ve mně stále pracoval. Auto jsme zastavili tak, jak to Honza chtěl, na parkovišti u vysokoškolských kolejí (hned vedle druhého ruského auta) a klíče předali vrátnému. Tady jsme se taky rozdělili a plni skvělých pocitů šli strávit druhou půlku dalšího všedního dne.

Na závěr by to chtělo nějaké to poděkování. Jednoznačně patří Honzovi Vodrážkovi za výpůjčku jeho Moskviče, neboť bez toho bychom asi duševně zkrachovali. Osobně bych chtěl poděkovat i Daliborovi, který celou cestu odřídil sám. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych ve svém kofeinovém stavu řídil já. Poděkování taky patří ČHMI za jejich předpovědi a spolehlivý model ALADIN. Těm, co zatmění neviděli, určitě doporučuji podobnou podívanou, která se odehraje letos 16. srpna, neboť i když půjde jen o částečné zatmění, tak jak jsem se sám přesvědčil, Měsíc zakrytý i z předpovídaných 81 procent připraví bezesporu bravurní podívanou. Úplné zatmění nás v ČR čeká až 15. června 2011, tedy až za 3 a půl roku.

Další fotky a video na webu autora.

Psáno pro EAI

Fotogalerii úkazu od Dalibora Hanžla naleznete ZDE a fotogalerii Petra Komárka ZDE.