27. ledna 1967, 18:30 místního času, mys Canaveral. Probíhá závod o Měsíc mezi USA a SSSR, americká kosmonautika je v dobré kondici. Před nedávnem skončil úspěšný program Gemini a první loď Apollo se chystá ke startu. Její posádka v ní právě sedí při běžném nudném předstartovním testu. Velitel Virgil Grissom (druhý američan ve vesmíru a velitel první Gemini), pilot Edward White (první američan, který vystoupil z lodi do volného prostoru) a nováček Roger Chaffee. Jediné potíže působí špatné rádiové spojení. Nikdo neví o poškozeném elektrickém kabelu.

V 18:31 EST řídící středisko uslyší výkřik Chaffeeho: "Oheň!". Za chvíli se spojení přeruší. 15 sekund po ohlášení požáru kabina praskla. Otevřena byla po pěti minutách techniky v dýchacích maskách, nalezeny však byly už jen mrtvá těla astronautů, kteří se během 10 sekund po vypuknutí požáru udusili. Později bylo zjištěno, že za katastrofu mohl poškozený elektrický kabel, který hodil jiskru. Požár se šířil extrémně rychle kvůli čistému kyslíku v kabině a mnoha hořlavým materiálům. Astronauti nestihli otevřít poklop...

Jen několik dní před katastrofou velitel Grissom prohlásil na tiskové konferenci, že "dobývání vesmíru stojí za riskování života". Nikoho ale nenapadlo, že běžný předstartovní test může být nebezpečný. Problémy měli v té době také Rusové. 24. dubna téhož roku zahynul Vladimír Komarov při letu Sojuzu 1, když se mu při návratu neotevřel padák kabiny. Plaketa se jmény jeho a členů posádky Apolla 1 byla umístěna na Měsíci Armstrongem a Aldrinem.

Tragickému nádechu se nevyhne ani následující den, 28. ledna. V roce 1986 toho dne v 11:38 EST odstartoval z mysu Canaveral k rutinní misi STS-51L raketoplán Challenger. Na palubě nesl komunikační družici, satelit ke sledování Halleyovy komety a také učitelku Christu McAuliffeovou. Kromě ní je na palubě také velitel Francis Scobee, pilot Michael Smith a letoví specialisté Judith Resniková, Ronald McNair, Ellison Onizuka a Gregory Jarvis. Na start se přišlo osobně podívat půl milionu lidí a přenášely jej také televizní stanice. "Všechno v pořádku, jedeme na plný plyn!" zněla slova velitele Scobeeho. Poté, 73 sekund po startu, se ozval už jen výkřik pilota Smithe a veškeré spojení bylo ztraceno. Současně se raketoplán na obloze objevil v ohromnou ohnivou kouli, ze které vyletěli jen pomocné rakety SRB.

Rozjela se nevídaná záchranná akce, při níž bylo vyloveno 45 procent raketoplánu a také kabina s těly posádky. Ta nezahynula při explozi. Kabina se oddělila od raketoplánu, setrvačností ještě chvíli stoupala, což jí dlouho nedovolila zemská gravitace. S ještě žijícími členy posádky dopadla do moře rychlostí 320 km/h. Posádku v té chvíli zabilo přetížení přes 200 G.

Za katastrofu mohl mráz (-17 stupňů Celsia), který v noci před startem postihl Floridu. V nosných raketách SRB klesla teplota na -14, jejich výrobci dobře věděli, že motory nebyly v těchto podmínkách testovány. NASA však jejich varování nedbala a neodložila start. V mrazu ztuhly těsnící gumové kroužky v pravém motoru SRB, unikající plameny přepálily jeho spodní připoutání k raketoplánu a on při vychýlení poškodil hlavní nádrž ET. Unikající vodík z ní explodoval a vzal s sebou celý raketoplán.

Pro zajímavost dodám, že náhradnice Christy McAuliffeové, taktéž učitelka Barbara Morganová se později stala profesionální astronautkou a v roce 2007 navštívila Mezinárodní kosmickou stanici s posádkou raketoplánu Endeavour, který byl vyroben jako náhrada za Challenger. Svoji kariéru astronautky už ukončila.

Poslední zastávkou na naší cestě bude 1. únor. Zkázu raketoplánu Columbia při návratu 1. února 2003 máme ještě všichni v živé paměti. Start 16. ledna téhož roku nebyl původně ničím výjimečným až na bezpečnostní opatření kvůli přítomnosti prvního izraelského astronauta Ilana Ramona. Na oběžnou dráhu se vydával raketoplán s vědeckým modulem v nákladovém prostoru. V kokpitu seděl velitel Richard Husband, pilot William McCool a letoví specialisté Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková a již zmíněný Ilan Ramon. 81 sekund po startu se z nádrže ET odlomil velký kus izolační pěny, který urazil část tepelného štítu z náběžné hrany levého křídla, jednoho z nejvytíženějších míst při vstupu do atmosféry. To ale nikdo nevěděl, inspekce tepelného štítu, jak je známe dnes, byly zavedeny na základě havárie Columbie.

1. února posádka po úspěšné misi plné lékařských experimentů zapálila motory OMS a navedla Columbii do atmosféry. Ve výšce 60 km ale řídící středisko přestalo přijímat údaje z tepelných senzorů na levém křídle stroje. Oznámili to veliteli, ten odpověděl "Rozumím,...". Zbytek doříct nestihl. Spojení s letounem bylo ztraceno, jeho levé křídlo totiž nevydrželo nápor žhavého vzduchu, utrhlo se a Columbia ztratila aerodynamický tvar. Následkem toho se rozpadla celá a v důsledku dehermetizace kabiny posádka okamžitě zahynula (aspoň tak to tvrdí zpráva NASA, vydaná 30. prosince 2008). Od té doby platí přísné bezpečnostní podmínky a tepelný štít je během mise raketoplánu několikrát kontrolován.

Tento výčet zahynulých astronautů samozřejmě není úplný, za dobu, co lidstvo létá do vesmíru jich bylo mnohem více. Ostatně, jak řekl náhradník Vladimíra Remka Oldřich Pelčák: "Každý, kdo sedne do rakety, je hrdina".

Zdroje:

• NASA history
• www.kosmo.cz
• Kniha Smrt měla jméno Challenger, Tomáš Přibyl, Rovnost 1996