Je prosincový večer roku 1519. Admirál Fernão de Magalhães vyšel na záďovou nástavbu karavely Trinidad. Další čtyři lodě se kolébají opodál. Dva měsíce pršelo a obloha byla pokryta těžkými oblaky, které znemožňovaly přesnou navigaci. Před dvěma dny zahlédli námořníci daleko na pravoboku obrysy pevniny. Šeří se a admirál si chystá měřičské pomůcky a tabulky. Obloha se po dlouhé době vyjasnila a Magalhães chce konečně zjistit přesnou polohu výpravy. Zaměří první hvězdu a chystá se údaj nadiktovat zapisovateli. Vtom ho zaujme cosi podivného na obloze. Zdá se mu, jako by se z Mléčné dráhy utrhly dva oblaky a září nepřehlédnutelně nad ráhny lodě. Myšlenky se rychle honí hlavou. Že by to byly ony „tři kanopy, dvě jasné a jedna slabá …“, o kterých četl před vyplutím v jakémsi spisku o výpravě Ameriga Vespucciho? ….

Je možné, že nějak podobně proběhlo první setkání portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese s fascinujícími objekty jižní oblohy, dnes po něm nazvané. Nebyl však první, kdo je viděl. Pomineme-li obyvatele jižní polokoule, kterým se noc co noc tyto pouhým okem nepřehlédnutelné „mlhoviny“ objevují nad hlavami, tak první nám známá zmínka pochází od arabského astronoma Al Sufiho. Ten je v roce 964 popsal ve svém díle „Kniha stálých hvězd“. Jménem samotného admirála byly pokřtěny teprve později jeho písařem a astronomem Antonio Pigafettou. To se však již Magellan, jak zní španělská verze jeho jména, nedozvěděl. Zahynul poblíž Filipín a z celé velkolepé výpravy dvou set padesáti mužů a pěti lodí se domů vrátila po obeplutí zeměkoule jen jedna jediná plachetnice se sedmnácti námořníky. Přinesla však velkolepou zvěst o kulatosti Země.

Co však ve skutečnosti jsou tyto mlhavé objekty, kterým Arabové říkali „Bílý býk“, Polynésané „Horní a dolní Mahu“ a my „Oblaky Magellanovy“? Jedná se o nepravidelné galaxie, u té větší některé teorie předpokládají náznak nevýrazné spirály s příčkou, obíhající tu naši Galaxii domovskou. Ta se k nim však chová velmi nehezky. Deformuje jejich tvar a před pěti sty milióny let z nich dokonce svou gravitací vytáhla mohutný vodíkový oblak a proud táhnoucí se dnes přes půl jižní oblohy.

Do soutěže Česká astrofotografie měsíce v únoru 2009 poslal snímek toho většího z obou oblaků, Velkého Magellanova Mračna, astrofotograf Dalibor Hanžl. Svým fotoaparátem tak zachytil světlo, které opustilo své mateřské hvězdy a mlhoviny před 180 000 lety. I když je snímek pořízen objektivem nevelkých rozměrů, nalezneme v něm mnoho zajímavých objektů. Asi nejznámější je mlhovina Tarantule, komplex ionizovaného vodíku o hmotnosti asi 800 tisíc Sluncí. Pokud bychom ji umístili na místo známé mlhoviny M 42, pokryla by celé souhvězdí Oriona. Jedná se patrně o největší objekt tohoto typu v celé Místní galaktické soustavě. Tarantule v sobě navíc ukrývá velmi hustou hvězdokupu o průměru 150 světelných roků s velmi zářivými a hmotnými hvězdami, které jednou skončí svůj život jako supernovy. Jednu z nich jsme již mohli v roce 1987 pozorovat jako výbuch supernovy 1987A, která byla po dobu několika měsíců viditelná i bez dalekohledu.

Daliborovi Hanžlovi tak můžeme s radostí poděkovat za krásný pohled na oblohu, která se nám, obyvatelům severní polokoule, tvrdošíjně schovává pod obzorem.

Autor snímku

Dalibor Hanžl, 41 let
www stránky autora: http://astro.sci.muni.cz/

Technické údaje a postup:

Optický přístroj: Canon EOS 20Da + Sonnar 3.5/135 mm
Montáž: GS s pohonem
Místo: San Pedro de Atacama, Chile
Datum a čas: 24. 11. 2008, začátek expozic 3h 37m UT
Postup zpracování: Pořízeno sedmnáct 5-min expozic, základní zpracování a sečtení v programu IRIS, finální úprava a ořez ve Photoshopu.