Právě dnes, 8. března 2009, je planeta v opozici se Sluncem. Znamená to tedy, že vrcholí o půlnoci a je pozorovatelná od soumraku do rozbřesku. V průběhu dalších měsíců se tedy její pozorovatelnost bude krátit, ovšem s výhodou toho, že ji budeme moci pozorovat už po soumraku. Nejlepší období tak přináší měsíce duben a květen, během kterých bude planeta doslova „vévodit“ večernímu nebi. Ne kvůli výraznému jasu, ale jako jediná planeta pozorovatelná hned po západu Slunce.

Planetu najdeme skutečně snadno – je nyní na počátku jara nejvýraznějším objektem, který na východním obzoru spatříme. Postupem času bude ale ke spatření stále výš a výš nad horizontem a přibližně koncem dubna už zcela „ovládne“ oblohu. Tehdy ji po západu Slunce najdeme poměrně vysoko nad jižním obzorem. K jejímu nalezení nám kromě vlastního jasu napomůže i útvar na obloze známý jako „Velký vůz“. Ten bude v dubnu po soumraku přímo v nadhlavníku. Pokud se tedy v době maximální výšky „Velkého vozu“ postavíme tak, abychom měli před očima jih, napůl cesty mezi obzorem a „Velkým vozem“ najdeme právě zmíněnou planetu.

A v čem že je letos tak zajímavá? Tato plynná planeta je po Jupiteru největší ve Sluneční soustavě. Její dominantou jsou především krásné a rozsáhlé prstence, které můžeme bez větších obtíží spatřit už menším dalekohledem. V minulých letech jsme se o tom mohli nejednou přesvědčit. Osa rotace planety (i prstenců) je však skloněna vůči ekliptice (rovině zemské dráhy) o necelých 27°. Při svém oběhu okolo Slunce, což trvá asi 30 let, se nám tak zdá, že planeta své prstence vůči nám pomalu naklápí. Samozřejmě si můžeme položit otázku: Co se stane, když se rovina prstenců ztotožní s rovinou ekliptiky (a budeme se tedy na prstence dívat „z boku“)? Spatříme je i tehdy?

Odpověď je snadná. Nespatříme. Prstence jsou složeny z malých kamenů o průměru maximálně několika desítek metrů. Při takové vzdálenosti, jaká nás od Saturnu dělí, bychom museli mít extra-obří dalekohled, aby se jeho rozlišovací schopnost pohybovala v hodnotách, při nichž můžeme vidět tělesa o průměru několika metrů ze vzdálenosti přes 1 miliardu kilometrů. V dnešní době to i přes technickou pokročilost nedokážeme. Proto se musíme smířit s tím, že i nadále nás bude provázet periodicky opakující se dochvilné zmizení prstenců z dohledu, což má za následek několikatýdenní nudný vzhled planety ve formě „obyčejného“ kotoučku. Dochází k tomu vždy jednou za necelých 15 let. A to je právě letos. Samotné zmizení prstenců si nevychutnáme, neboť k tomu dojde na sklonku srpna a září, kdy planeta zmizí v oslnivé záři denního světla. Ale budeme moci sledovat doslova každým dnem se zužující prstence. A to už stojí za návštěvu hvězdárny, že ano?

Zvláštní pohled Saturnovy prstence nabízejí už nyní. Při pohledu větším dalekohledem to vypadá, jakoby kotouček planety dělila na dvě půlky jakási ostrá břitva. V okolí planety samozřejmě nalezneme i její nejjasnější měsíce, především pak tajuplný Titan, jehož obklopuje velmi zajímavá uhlovodíková atmosféra.

Za zmínku také stojí fakt, že první člověk, který Saturnovy prstence spatřil, nebyl nikdo jiný než italský astronom Galileo Galilei. A je tomu už přesně 400 let, kdy přiřkl při pohledu svým malým přístrojem planetě přezdívku „planeta s ušima“ nebo „trojitá planeta“. A nejen pro tato jeho pozorování letos tak mohutně slavíme Mezinárodní rok astronomie…