Doufal jste při vývoji kamer a celého projektu fotografického sledování jasných meteorů ze dvou stanic v takový úspěch?
To mě ani ve snu nemohlo napadnout. Já jsem fotografoval normální meteory a do té doby jsme měli spoustu výsledků, mnoho set dvojic snímků přelétajících meteorů. Dokonce jsme už předháněli Harvardskou observatoř, která dělala dvoustaniční pozorování před druhou světovou válkou. Z vlastních měření jsme získávali informace, které nás zajímali. Tedy jak se meteory chovají z hlediska různých navržených teorií průletu tělesa ovzduším v té části dráhy, kde těleso svítí.

To byl tedy náš primární cíl, ale tehdy byl ještě stále aktuální druhý cíl a tím bylo určování hustot vzduchu. Rakety tehdy ještě nelétaly, raketový výzkum atmosféry byl ve vojenské a tedy tajné režii. Díky našim pozorováním jsme jako jedni z prvních ve veřejném výzkumu měli možnost odvozovat hustoty vzduchu v tzv. střední atmosféře, tj. zhruba mezi 60 a 90 kilometry.

Co znamenaly meteority Příbram pro vaši vědeckou kariéru?
To se dá těžko odhadovat, protože nevím, jak by to vypadalo bez nich. Kdyby byly meteority Příbram a my na ně nebyli připraveni a neudělali takový důkladný vědecký rozbor, tak by asi neznamenaly téměř nic. Prostě bychom našli meteority a to by bylo všechno. To se děje dnes a denně při nejrůznějších příležitostech na různých místech Země. Ale my jsme to měli takto předem připravené a ukázali jsme, že je velmi brzo možné získat velmi dobré výsledky odkud vlastně to těleso přiletělo. My jsme vypočítali dráhu, která dokonale ověřila, alespoň v případě meteoritu Příbram, že to těleso přiletělo z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Do té doby se sice uvažovalo, že meteorická tělesa mohou přilétat z této oblasti, ale čistě hypoteticky a nebylo to ničím podepřeno.

Tím náš objev vzbudil veliký ohlas. Profesor Fred Whipple z Harvardu, který byl doyenem meteorické astronomie, neboť ji uvedl z amatérského světa pozorování do vědeckého světa výzkumu, nám dokonce poslal gratulační dopis. V něm napsal, že "Československo se jeví jako velký bolid na nebi meteorické astronomie". To bylo velké ocenění. Já už jsem byl tehdy členem Mezinárodní astronomické unie (IAU) a členem komise 22, která se zabývala malými tělesy sluneční soustavy. Profesor Whippel tam byl tehdy předsedou a on mě na příští sjezd IAU, který se konal v Berkeley v USA pozval, abych byl sekretářem té komise a vedl zápis. A já chudák s mou školskou znalostí angličtiny jsem musel poslouchat nejen americkou angličtinu, ale také angličtinu vědců z různých zemí světa a byl to pro mě celkem kulturní šok. Ale je to, jako když někoho hodíte do vody – buď plave nebo neplave. Tak já naštěstí plaval a doplaval jsem až tam, kde jsem dnes.

Vzpomínáte ještě na ten okamžik, kdy jste se dozvěděl, že bolid Příbram prolétá oblohou?
To jsem věděl ihned když prolétal. Je to zajímavá historie. Já měl tehdy v Ondřejově nového pozorovatele, pana Miroslava Nováka a on tam byl teprve šestou noc. Já jsem si to ještě hlídal, protože předtím jsem většinou kamery obsluhoval sám po dobu osmi let, než mi ústav zaměstnal pomocníka. Vrátil jsem se z observatoře už po setmění domů, sedl jsem si k tehdy samozřejmě černobílé televizi a najednou jsem uviděl na rámu okna pohybující se světlo. A stín, který vrhal parapet se choval nějak divně, ne jako od auta. Kromě toho tehdy aut jezdilo tak málo, že i auto by bylo pozoruhodné. Zaznamenal jsem si čas - to je to první, co člověk musí udělat. Pak jsem vykoukl z okna, ale tam už jsem nic neviděl, ale čekal jsem a čekal... a pak jsem uslyšel zahřmění.

V tu chvíli jsem věděl, že by to mohlo být něco zvláštního, že by to mohl být nějaký velký meteor. Takže jsem stáhl signál na televizoru a nastavil jas obrazovky zhruba tak, jak jsem si pamatoval osvětlení té stěny. Protože tehdy byly k fotoaparátům ještě nutné expozimetry, tak jsem pomocí něho změřil jas obrazovky na 100 luxů. Pak jsme pomocí jiných metod odvodili, že to bylo téměř přesné. Na nebi se tedy meteor Příbram jevil jako objekt o hvězdné velikosti -19 magnitud, což je něco mezi Měsícem v úplňku a Sluncem.

Bylo těžké meteority v zemském terénu najít?
V tom nám přála náhoda. Krajina byla na Příbramsku hustě osídlena a bylo tam spousta drobných zemědělců, kteří měli svá malá políčka. Proto na nich znali doslova každý kámen, ostatně na jaře kameny z pole odstraňovali, aby jim netupily nástroje apod. První meteorit nalezl sedlák, který šel polní cestou ke svému poli a už z dálky viděl nápadně černý kámen. Sám sebe se ptal, který darebák mu ho tam hodil. Jenomže kámen byl tak 40 nebo 50 metrů od cesty a nevedly k němu žádné stopy. Byl by to tedy jistě světový rekord, kdyby ho tam někdo hodil, uvážíme-li, že vážil asi 4,5 kg. Meteorit byl v čerstvě vyrašené pšenici velice nápadný. Při dopadu rychlostí asi 70 metrů za sekundu udělal takový dolík a jak jel trochu šikmo, tak nadskočil a z toho malého asi 20 cm kráterku vyskočil. Objev dalších kusů meteoritů pak následoval.

RNDr. Zdeňka Ceplechy, DrSc. z Astronomického ústavu AV ČR se ptal Petr Sobotka.