Už brzy se americký raketoplán naposledy vydá k tomuto jedinečnému přístroji na zemském orbitu a jeho posádka ho naposledy opraví a zmodernizuje. Ten nám (snad) za odměnu bude následujících minimálně 5 let posílat stejně dobré a ještě dokonalejší snímky vesmírných objektů. Přitom jeho provoz není ani zdaleka tak hladký a jednoduchý jak by se mohlo zdát, když si prohlížíme úžasné snímky galaxie Andromeda nebo Velké mlhoviny v Orionu. Než dostane Atlantis konečné povolení ke startu, pojďme se blíže seznámit s cílem jeho cesty.

První kroky k dalekohledu mimo naši planetu

Sen všech astronomů vždy byl mít dalekohled venku, ve vesmíru, kde by jeho pozorování nerušila zemská atmosféra ani stále se rozrůstající problém jménem světelné znečištění. Už někdy v roce 1923 německý vědec Hermann Oberth navrhnul dalekohled, který by byl vystřelen do vesmíru na palubě rakety, v roce 1946 zase na papíře vytvořil orbitální observatoř americký astrofyzik Lyman Spitzer (který se mimochodem na vývoji samotného Hubbelova teleskopu aktivně podílel a v podstatě až do své smrti v roce 1997 zpracovával jeho data). Práce na vývoji Hubbleova dalekohledu byly zahájeny v roce 1975, kdy se nápad zalíbil i Evropské kosmické agentuře a začala na něm s NASA spolupracovat. Observatoř byla připravena ke startu asi za 10 let, její vypuštění pomocí raketoplánu bylo plánováno v polovině roku 1986 a misi měl velet veterán John Young (šestinásobný astronaut, jako velitel Apolla 16 se prošel po Měsíci a v roce 1981 velel vůbec prvnímu raketoplánu). Jenže celý program raketoplánů ochromila v lednu 1986 katastrofa Challengeru, když 73 sekund po startu explodoval i s celou posádkou. Hubbleův teleskop byl tedy vypuštěn na palubě raketoplánu Discovery až v dubnu 1990.

Co to tedy vlastně je?

Hubble pracuje na principu klasického Cassegrainova zrcadlového dalekohledu, jeho hlavní zrcadlo o průměru 2,4 m zachycuje světlo a odráží jej na menší sekundární zrcátko. Odtud jsou paprsky světla odraženy zpět na primární zrcadlo, které má v prostřed kulatý otvor, kterým paprsky prochází do jednotlivých vědeckých přístrojů:

• Advanced camera for Surveys:pracuje v oboru viditelné části spektra, pátrá po temné hmotě, masivních exoplanetách, studuje vývoj galaxií (od ledna 2007 mimo provoz, při misi Atlantisu má být opravena).
• Near infrared camera and multi-object spectrometer:Citlivý na infračervené záření, díky tomu "vidí" objekty skryté v mezihvězdném prachu, jako např. místa, kde se rodí hvězdy.
• Space telescope imaging spectrograph:Jeho optický hranol rozkládá světlo na spektrum, jehož podoba nám řekne hodně o chemickém složení nebo pohybu zdroje světla. Spektrograf selhal v srpnu 2004 ale astronauti STS-125 si brousí zuby na jeho opravu.
• Wide field and planetary camera 2:Ta pořídila většinu těch slavných snímků, také má 48 filtrů, umožňujících prohlédnout si objekty v různých oborech spektra. Při misi Atlantisu bude vyměněna za modernější přístroj.

4 servisní mise

Po slavnostním vypuštění Hubblea z raketoplánu Discovery a odeslání jeho prvních snímků na Zemi vědci s hrůzou zjistili, že přístroj, jehož vývoj pohltil 1,5 miliardy dolarů, má vážnou vadu a sice špatně vybroušené hlavní zrcadlo. Šlo o nepatrnou odchylku od požadovaných hodnot, přesto však rozhodující. Výsledkem bylo nesympatické halo kolem všech pozorovaných objektů. Odpovědnost za nápravu padla na posádku raketoplánu Endeavour, která se k teleskopu vydala v prosinci 1993. Zbytek si povíme příště.

Zdroje:

• www.ifa.hawaii.edu
• www.hubblesite.org
• www.nasa.gov