Text k následujícímu obrázku:

Prach v prostoru mezi planetami, který rozptyluje sluneční světlo směrem k nám, nepochází z hlavního pásu planetek (vyobrazen zelenou barvou), ale je periodicky uvolňován z komet, které tráví většinu svého času poblíž dráhy planety Jupiter. Vyplývá to z výpočtů, které provedli Nesvorný a Jenniskens (Southwest Research Institute).

"Toto je vůbec první dynamický model zodiakálního oblaku," říká planetolog David Nesvorný (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado). "Zjistili jsme, že prach z asteroidů se nepohybuje dostatečně rychle v průběhu času, aby vytvořil zodiakální oblak o tloušťce, jakou pozorujeme. Pouze prach z krátkoperiodických komet je Jupiterem dostatečně rozptylován k vytvoření oblaku."

Tento závěr potvrzuje, co astronom Jenniskens, zabývající se meteory na SETI Institute (Mountain View, Kalifornie), již dlouho očekával. Jako expert na meteorické roje si všiml, že největší množství prachových částic se pohybuje na podobných drahách jako komety Jupiterovy rodiny.

Jenniskens objevil "spící" kometu v meteorickém roji Quadrantidy v roce 2003 a od té doby identifikoval několik dalších podobných mateřských těles. Zatímco většina z nich není na svých současných oběžných drahách kolem Slunce aktivní, všechny mají dohromady společné, že byly násilně rozbity na kousky v určitém časovém období před několika tisíci roky, přičemž došlo k vytvoření proudů prachu, které se postupně posouvaly ke dráze Země.

Nesvorný a Jenniskens, s nimiž spolupracovali Harold Levison a William Bottke (Southwest Research Institute), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a Matthieu Gounelle (Natural History Museum, Paříž) dokázali, že tyto kometární výbuchy mohou vysvětlit pozorované hustoty prachových vrstev v zodiakálním oblaku.

Tímto způsobem vyřešili také další záhadu. Dlouho bylo známo, že sníh v Antarktidě je promíchán s mikrometeority, z nichž 80 až 90 % má nezvykle jednoduché složení, které je velmi vzácné mezi velkými meteority, u nichž víme, že mají svůj původ v planetkách. Místo toho Nesvorný a Jenniskens navrhují, že většina mikrometeoritů z Antarktidy jsou drobná tělíska kometárního původu. V souladu s jejich výpočty kometární zrníčka vnikají do zemské atmosféry malou rychlostí, takže pád atmosférou přežijí a dopadnou na zemský povrch, aby byly později posbírány zvědavými lovci mikrometeoritů.

Související článek: Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo

Zdroj: www.swri.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí