Česká astronomická společnost
| Rozhovor: Pavel Spurný - Ohlédnutí za australským bolidem | 2010.05.06 08:20 |
|
|
| Kdy jste se o přeletu bolidu poprvé dozvěděl? Já jsem se o tom dozvěděl 6 hodin poté, co přeletěl po obloze. Stáhl jsem si data ze dvou našich kamer, které ho zachytily. Velice brzo po úkazu jsem tak měl základní informace o tom, jak těleso svítilo, a že dokonce mohl spadnout meteorit. To je obvyklé, že to víte tak rychle? Ano, naše nové automatické sledovací systémy v podstatě v reálném čase vyhodnocují, co se na obloze děje z těch jevů, které nás nejvíce zajímají. V některých případech to vím úplně okamžitě - když je jev natolik jasný, že překročí určitý práh, kamera pošle email nebo SMS zprávu. V případě australského bolidu nešlo ale o tak jasný úkaz, aby kamera přímo zaslala zprávu. Jen zaznamenala jev a ve chvíli, kdy skončila v Austrálii pozorovací noc, poslala kamera zprávu na centrální server do Ondřejova. Tyto zprávy já si každý den stahuji do svého počítače a vyhodnocovacím softwarem zjistím, zda došlo k nějakému jevu, který nás zajímá. V tomto případě to bylo přesně takto, že jsem si nejprve stáhnul data z ondřejovského serveru, tam jsem poznal, že letěl nad Austrálií bolid, vzbudil jsem si kamery v Austrálii a z nich jsem si stáhnul data o světelných křivkách bolidu. Jak jste poznali, že meteor neshořel celý a má smysl jít hledat úlomky? Tak ta prvotní informace byla právě ze světelné křivky, kde už byly velmi podstatné indicie toho, že k pádu meteoritu mohlo dojít. Jednak z délky trvání celého jevu, jednak z profilů světelné křivky. Právě ze způsobu dohořívání bolidu v atmosféře bylo vidět, že je to celkem nadějný případ. Nicméně jistotu, že mohlo něco spadnout, jsme měli až z analýzy originálních fotografických snímků, které jsme dostali s dvouměsíčním zpožděním. Přeci jenom je to dost složitá cesta, než jsou snímky přepraveny z těch pozorovacích míst v poušti do fotolaboratoře v Perthu a pak k nám do Ondřejova.  Vy jste potom provedli výpočty a zjistili jste, že to těleso mělo poměrně neobvyklou dráhu sluneční soustavou. V čem spočívala ta neobvyklost?To byl jeden z prvních výsledků, který jsme měli v ruce. Věděli jsme, kudy těleso letělo atmosférou Země, ale také odkud z vesmíru přiletělo. Právě ta neobvyklost dráhy ve sluneční soustavě byla jedním z hlavních motivujících faktorů pokusit se takový meteorit hledat. On totiž ve svém důsledku bolid nebyl zas tak výjimečný, co se týká jeho jasnosti. Podle našich měřítek to byl průměrně jasný bolid -9 magnitudy v maximu. Z hlediska pádu meteoritu hledáme obvykle meteority od podstatně jasnějších bolidů. Hlavní důvod uspořádání výpravy do Austrálie spočíval právě v neobvyklosti heliocentrické dráhy. Těleso k nám totiž přiletělo z vnitřních částí sluneční soustavy. Podíváme-li se na statistiku několika desetiletí sledování bolidů nad územím střední Evropy, máme celkem asi 1000 bolidů a z toho jen 4 měly takovouto výjimečnou dráhu. Hlavní poloosa je u nich menší než 1 astronomická jednotka a říkáme jim bolidy s drahou planetek typu Aten. Co všechno jste museli zjistit, abyste mohli spočítat místo dopadu? Především jsme museli vyhodnotit a zredukovat napozorovaná data, která jsme měli k dispozici. V tomto případě jsme měli snímky ze dvou stanic, což je minimum na určení všech důležitých parametrů. Zdaleka to tedy nebylo ideální. Nakonec se ukázalo, že ani geometrie rozložení stanic vůči dráze bolidu po obloze nebyla ideální. Jedna stanice byla od bolidu v průměru vzdálena asi 150 km, druhá téměř 300 km. Ukázalo se, že výpočet bude velice náročná úloha. Nejprve jsme vyhodnotili fotografické snímky. Tomu předcházela jejich redukce a zavedení souřadného systému. Pak jsme mohli vypočítat dráhu bolidu v atmosféře a z ní jsme určili, že těleso pohaslo poměrně vysoko. To pro nás byl velice komplikující faktor pro výpočet tzv. temné dráhy, kdy počítáme, kam by mohl dopadnout případný meteorit. Bolid přestal svítit ve 30 km nad povrchem Země. To samo o sobě bylo velmi výjimečné, protože doposud se žádný meteorit s rodokmenem nenašel od takto vysoko končícího bolidu. Všechny předchozí byly hluboko pronikající meteority s koncovou výškou kolem nebo dokonce pod 20 km. Celková koncová hmota vycházela z výpočtu asi 1kg a pro výpočet temné dráhy jsme předpokládali s nejpravděpodobnější hmotností úlomků kolem 100 g. Z toho nám vyšla doba letu po temné dráze asi 6 minut. To znamená, že 6 minut před dopadem na zem bolid nezářil, neviděly ho kamery a my přímo nevíme, co se s tím tělesem v atmosféře dělo. Těch 6 minut letu jsme museli modelovat a předpovědět, jak moc ho ovlivnil například vítr v různých hladinách atmosféry a jak daleko ho mohl zanést. Vyplatilo se tak podrobně počítat a brát v úvahu i vítr? V tomto případě to byla velmi významná položka. Kdybychom zanedbali vítr, tak u 100 g tělesa by rozdíl ve výpočtu místa dopadu byl asi 8 km. Takže jít hledat meteorit a nebrat do výpočtů vítr, by bylo v podstatě bezpředmětné a v žádném případě bychom meteority nemohli nalézt. Výsledek předčil naše očekávání. Podařilo se nám nalézt během expedice dva meteority, jeden pouze 39 metrů od vypočtené přímky směrem na sever a druhý asi 95 metrů směrem na jih.  Jak náročné bylo hledání meteoritů v terénu polopouště?Hledání nebylo úplně jednoduché, protože jsem nebyli přímo v hlavní části pouště Nullarbor, kde je vegetace velice málo. V místě dopadu meteoritů byla většina plochy pokryta nízkými keříky, které ovšem byly naštěstí poměrně dobře průhledné. Nicméně i tak je ta oblast každopádně podstatně lépe prohledatelná, než co známe ze střední Evropy. Také díky tomu se nám podařilo najít dva poměrně malé meteority – jeden měl hmotnost 150 gramů a druhý 174 gramů. Při hledání jsme používali buďto speciální vozítka nebo jsme chodili pěšky v malých rozestupech. Když jste vypočítal tu linii, podél které budete hledat meteority, jaký jsme měl z toho pocit? Do jaké míry jste věřil svým výpočtům? Mám-li být upřímný, bylo to velice obtížné jet do Austrálie a celou akci spustit. Uvědomoval jsem si, co taková akce stojí, jak peněz tak lidského úsilí - vyjet do odlehlé pouště a tam ve velmi nekomfortních podmínkách strávit 14 dní. V očekávání neúspěchu, který byl v tomto případě určitě pravděpodobnější než úspěch, to pro mě bylo velice stresující. Já jsem do jisté míry samozřejmě věřil těm výpočtům, ale věděl jsem také, co nejistot je za nimi. Tím jsem ovšem nekomplikoval mysl svých kolegů, kteří bezmezně věřili tomu, že jedeme najít meteorit. Tak jsem je při tom nechal, i když já jsem byl ten, kdo o tom úspěchu nejvíce pochyboval. Na druhou stranu já byl asi ten, který se pak nejvíce radoval, když se meteorit podařilo doopravdy najít. Měli jsme štěstí i v tom, že první meteorit se našel hned na sklonku prvního dne hledání. Pak už jsem si to dokonale užíval a vše ostatní už byl pouze bonus a příjemně strávené chvilky v poušti. Bolid i následné meteority zaznamenaly několik prvenství. Jaká jsou ta hlavní? 1. Byl to první meteorit s rodokmenem nalezený na jižní polokouli. Doposud bylo všech (tehdy 9) ze severní polokoule. Platí to i v současné době, kdy meteoritů z rodokmenem už je 15. Bunburra Rockhole pořád zůstává jediným na jižní polokouli. 2. Byl to první případ, kdy byl bolid zaznamenán pouze instrumenty k tomu určenými, tedy našimi kamerami. Třeba vizuální pozorování očitých svědků nejsou, protože se událost stala nad neobydlenými oblastmi. A protože to byl poměrně slabý bolid, tak neexistují ani žádné další záznamy jiných přístrojů, které u velmi jasných bolidů bývají. Mám na mysli např. infrazvukové stanice, seismické stanice nebo i například vojenské satelity na oběžné dráze. Kdyby bolid nezaznamenaly ty naše dvě automatické stanice, tak by ten případ zůstal zcela nepovšimnut a nikdo by o něm vůbec nevěděl. 3. Další výjimečnost byla, že šlo o meteorit nalezený z nejvýše končícího bolidu v atmosféře. Jak už jsem řekl, zhasl ve výšce 30 km. 4. Byl to vůbec první meteorit, který k Zemi přiletěl z vnitřních částí sluneční soustavy, tj. po dráze typu Aten. 5. Vůbec největší raritou ale je sám typ meteoritu. Nejen, že je to první achondrit s rodokmenem, ale je to dá se říct úplně nový typ v této podskupině. Po všech podrobných analýzách se ukázalo, že tento meteorit nemá přímou analogii mezi všemi ostatními meteority ve světových sbírkách. A to přitom ve sbírkách je 35 až 40 tisíc meteoritů, které jsou klasifikovány a popsány. Především to poslední prvenství bylo výsledkem, který umožnil publikaci objevu v nejprestižnějším vědeckém časopisu Science loni v září. Na otázky Petra Sobotky odpovídal RNDr. Pavel Spurný, CSc., vedoucí Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR. Převzato ze stránek Astronomického ústavu AV ČR |
|
| Sobotka Petr Zobrazeno: 5455x Tisk | |
Text podléhá autorskému zákonu a nesmí být bez vědomí autora šířen.