V době, kdy se již starty raketoplánů pomalu ale jistě stávaly běžnou rutinou, otřásla americkou kosmonautikou a celým světem vůbec nečekaná tragédie - krátce po startu se raketoplán Challenger proměnil na floridské obloze v mohutnou ohnivou kouli, všech sedm členů posádky zahynulo. V pátek 28. ledna 2011 tomu bude již pětadvacet let...
Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 153 z 27. 1. 2011.
Na floridském mysu Canaveral je zimní ráno, kousek od samotného břehu Atlantiku stojí na startovací rampě 39B raketoplán Challenger, netrpělivě očekávající "své" astronauty, se kterými se vydá na svou desátou kosmickou výpravu. Na té vlastně už měl dávno být, jeho start byl za posledních 6 dní několikrát odvolán - zpoždění předchozí mise, špatné počasí na letištích pro nouzové přistání v Africe, technické závady. I v den startu nakonec došlo k dvouhodinovému zdržení kvůli závadě na počítači, jež monitoroval požární detekční systémy.
V té době (na začátku roku 1986) se zdálo, že program raketoplánů konečně nabírá obrátky. Intervaly mezi starty se zkracovaly a raketoplány se vracely na startovací rampu dříve a dříve. Z technického hlediska se vlastně lety již stávaly rutinou. Toto ráno tomu však bylo trochu jinak. Floridské pobřeží mělo za sebou neobyčejně mrazivou noc. Teplota vzduchu spadla až na -17°C, teplota uvnitř pomocných motorů SRB raketoplánu Challenger na -14°C, z konstrukcí obslužné věže visely mohutné rampouchy. Představitelům firmy Thiokol Corporation (kontraktorská firma, dodávající motory SRB) na čele vystoupnul studený pot - hodnota sice nepřesahovala teoretické limity motorů, nicméně za tak extrémně nízkých teplot motory nebyly nikdy testovány. Pracovníci Thiokol Corporation proto požadovali odklad startu, což velmi nepotěšilo NASA vzhledem k předchozím odkladům.
Ještě v době, kdy posádka již seděla v kokpitu raketoplánu, probíhala diskuse mezi představiteli NASA a Thiokol Corporation. NASA požadovala nějaký jasný důkaz o přítomnosti možného nebezpečí, který však nemohl být předložen. Pouhých 20 minut před plánovaným časem startu tedy padlo rozhodnutí: start byl definitivně povolen. Raketoplán Challenger se tedy v úterý 28. ledna 1986 v 11:38 dopoledne místního času vznesl k nebi. Nikdo si příliš nevšímal zlověstného černého obláčku kolem jednoho segmentu pravého motoru SRB…
S učitelkou na palubě
Posádka, představitelé NASA, lidé, sledující start na Floridě nebo doma u televize, se těšili na zajímavou misi. Při letu s označením STS-51L měl Challenger vynést na oběžnou dráhu dva satelity: komunikační družici TDRS-B a satelit Spartan/Halley, určený k pozorování Halleyovy komety, na kterou měli zaměřit své zraky a fotoaparáty i sami astronauté.
Mimořádnou pozornost poutala jedna členka posádky: šlo o Christu McAuliffeovou, která se vydávala na oběžnou dráhu v rámci programu "Učitel ve vesmíru". Ten byl vyhlášen roku 1984 a ve více než 11tisícové konkurenci zvítězila právě 38letá středoškolská učitelka sociálních věd a historie Christa McAuliffeová ze státu New Hampshire. Na oběžné dráze měla uskutečňovat experimenty, připravené studenty z celých USA. Na předposlední den mise byl připraven dvouhodinový televizní přenos z paluby raketoplánu, ve kterém se měla McAuliffeová stát první učitelkou, která bude vyučovat z vesmíru. Challenger měl přistát šestý den mise v Kalifornii.
Dalšími členy posádky byli:
Velitel Richard F. Scobee (46 let, zkušený pilot, vydávající se do vesmíru podruhé), pilot Michael J. Smith (40 let, bývalý pilot bojových letounů A-6 Intruder na palubě letadlové lodi Kitty Hawk, do vesmíru letěl poprvé), letová specialistka Judith A. Resniková (36 let, druhá cesta do vesmíru, astronautka se slovenskými předky), letový specialista Ellison S. Onizuka (39 let, ve svém minulém zaměstnání na letecké základně McClellan se podílel na bezpečnostních testech celé řady letadel, do vesmíru cestoval podruhé), letový specialista Ronald E. McNair (35 let, před vstupem do NASA pracoval jako výzkumný pracovník v oblasti aplikace laserů při spojení mezi družicemi, do kosmu startoval podruhé) a palubní specialista Gregory B. Jarvis (41 let, inženýr firmy Hughes Aircraft Co., neprofesionální astronaut, pracoval na vývoji družic, do vesmíru letěl poprvé).
Katastrofa v přímém přenosu
Nyní se přenesme zpět na palubu startujícího raketoplánu Challenger. Raketoplán stoupá směrem k modré obloze a nabírá na rychlosti. Jeho posádka, nemající ani potuchy o blížící se zkáze, hýří dobrou náladou. 70 vteřin po startu velitel Scobee hlásí: "Rozumím, jedeme na plný plyn!" O tři sekundy později se ozve zoufalý výkřik pilota Smithe a poté je veškeré spojení přerušeno. Ve stejné chvíli se stoupající raketoplán na obloze přeměnil na nepohybující se oblak dýmu, ze kterého vyletěly jen pomocné motory SRB a pomalu se z něj začaly snášet k zemi neidentifikovatelné kusy trosek.
V prvních chvílích nikdo netušil, co se stalo. Z řad diváků se ozývaly zděšené výkřiky, komentátor startu neměl moc co říct. Stejně zmatení byli technici v řídícím středisku, kteří také nechápali, co se děje. S takovou událostí zkrátka nikdo nepočítal. Katastrofu sledovala ohromná spousta lidí - let byl totiž hodně sledován médii kvůli přítomnosti učitelky McAuliffeové. Přímo na Floridě sledovalo zkázu raketoplánu na vlastní oči několik tisíc lidí, spousta dalších zájemců o vesmírné lety mohla vidět start živě na několika televizních stanicích.
Katastrofu si můžete připomenout v záznamu živého vysílání CNN (youtube.com):
Vyšetřování příčin katastrofy
Prioritou se po katastrofě samozřejmě stalo vyšetření příčin, po jejichž odhalení bude možné provést opatření proti případnému opakování podobné situace. Vyšetřovací komise byly jmenovány dvě: interní komise NASA a druhá nezávislá komise, jmenovaná prezidentem Reaganem. V té zasedlo 13 osob, mezi nimi například první muž na Měsíci Neil Armstrong nebo první americká astronautka Sally Rideová. Objektem zájmu byly jednak prameny elektronické (počítačová data odeslaná z raketoplánu, videozáznamy startu atp.) a samozřejmě i trosky raketoplánu, po kterých začalo pátrat prakticky okamžitě velké množství lodí, letadel, ponorek a také dobrovolníků na plážích, kam moře trosky vyplavovalo.
Pátrací akce skončila asi tři měsíce po havárii a nalezeno bylo skoro 50 procent celé startující sestavy včetně kabiny posádky s tělesnými ostatky astronautů, vylovené ze dna oceánu z hloubky asi 30 metrů.
Co se vlastně stalo? Vyšetřovatelé nakonec dospěli k závěru, vysvětlujícímu celou událost. Silný mráz noc před startem poškodil pryžovou izolaci, oddělující od sebe dva z celkových čtyř segmentů pravého pomocného motoru SRB, což mělo za následek onen zlověstný černý obláček při startu. Ten několik sekund po vzletu raketoplánu zmizel, ale 59 vteřin po startu ho nahradil plamen v místě poškozené izolace. Tento plamen postupně přepaloval spodní závěs, kterým je pomocný motor připevněn k oranžové externí nádrži. Závěs to nakonec nevydržel a povolil, čímž se pomocný motor stal volně pohyblivý, připevněný k externí nádrži jen vrchním závěsem. Uvolněný motor SRB se poté zabořil do externí nádrže, prorazil její stěnu a ven z ní se vyvalilo několik set tun vodíku a kyslíku. Nádrž a raketoplán s nákladem následně explodovaly.
Robustní kabina s posádkou však explozi přežila vcelku a byla pouze odmrštěna. Posádka tedy pravděpodobně explozi přežila. Nad kabinou však zvítězila gravitace a kabina s astronauty necelé tři minuty od exploze spadla do oceánu. V okamžiku dopadu na mořskou hladinu působilo uvnitř kokpitu přetížení až 200 G…
Následky havárie
Samozřejmostí po tragickém startu raketoplánu Challenger bylo pozastavení letů raketoplánů, aby bylo možné poučit se z této nešťastné události a udělat vše pro to, aby se neopakovala. Viník celé události - pomocné motory SRB - se dočkaly celkem 155 změn, výrazně byly upraveny pochopitelně spoje segmentů těchto motorů. Do každého spoje byl přidán ke dvěma těsnícím kroužkům třetí a konstrukce spojů byla zesílena. Program raketoplánů se dočkal celkem více než čtyři sta změn.
Další raketoplán se do vesmíru vydal až 28. září 1988.
