Jedním z takových jevů jsou záblesky na jeho povrchu, o nichž se v zákrytovém zpravodaji v průběhu posledních dvanácti let hned několikrát psalo. Poprvé to bylo v souvislosti s jejich prvním nezávislým potvrzením, kdy se po vizuálním pozorování provedeném B. Cudnikem podařilo dohledat videozáznam se zábleskem i na nahrávce pořízené v rámci sledování zákrytu hvězdy Měsícem D. Dunhamem. Od té doby (maximum aktivity meteorického roje Leonid v roce 1999) se podařilo podobných záblesků zachytit již řadu a astronomové jim začali věnovat větší pozornost.

V poslední době se této problematice věnoval např. Prof. Dr. Hakan Kayal z Julius-Maxmilians Universität Würzburg (Německo). Ve své práci upozornil na řadu možností, jak tyto jevy vysvětlit jinými způsoby než impaktem. Zmiňuje se o turbulencích v zemské atmosféře, poruchách měřicích přístrojů, přelety letadel či satelitů. Nevylučuje ani možnost, že některé části měsíčního povrchu odrážejí sluneční světlo jako zrcadlo. Na první pohled se však zdá, že většinu pozorovaných záblesků těmito důvody vysvětlit nejde.

Již od konce roku 2005 je zábleskům věnována zvýšená pozornost v rámci speciálně na tyto jevy připraveného programu. Nyní je již po dobu dvou let Měsíc současně pečlivě sledován dvěmi nezávislými dalekohledy prakticky nepřetržitě. První teleskop je umístěn v Cerro Tololo v Chile a druhý v USA je spravován Columbia University sídlící v New Yorku. Vzájemná vzdálenost teleskopů je kolem 8 tisíc km a pracují na prakticky shodném poledníku (takže mají Měsíc nad obzorem v témže čase).

Kamery v ohnisku obou dalekohledů pořizují každých 20 sekund jeden snímek s rozlišením 1 pixl na kilometr. Do současné doby bylo tímto způsobem pořízeno již značně velké množství dvojic snímků, které jsou následně podrobeny studiu. V průběhu posledních dvou let na nich vědci objevili nejméně 1500 "záblesků"! Ve všech těchto případech se jedná o pozorování z obou míst, což zcela vylučuje jakýkoli "pozemský" důvod jejich vzniku.

Vedle teorie vysvětlující pozorované záblesky dopady meteoroidů na lunární povrch, tak mezitím vznikla také teorie vysvětlující sledované jevy jinak. Vycházi z předpokladu, že se může jednat o oblaka prachu produkovaného nenadálými výrony plynů z oblasti pod povrchem Měsíce. V měsíčním tělese se rozpadají atomy některých prvků jako je protaktinium, uran, argon či radon a ty pak mohou pronikat až k povrchu. Povrch Měsíce je, jak víme, pokryt několikacentimetrovou až několikametrovou vrstvou jemného prachu. Přičemž spodní hrubší část prachové vrstvy je promíchána s měsíčním regolitem. Právě tato vrstva by mohla mít schopnost plyny z nitra tělesa na nějaký čas zadržet a vytvářet jakésy tlakové kapsy. Po jejich přetlakování a skokovém uvolnění by následně mohlo docházet k "výbuchům" vynášejícím plyn a prach nad povrch a to v takovém rozsahu, že by byl tento materiál schopen překrýt až několik čtverečních kilometrů povrchu. Takové úkazy by pak byly nejlépe pozorovatelné v oblastech, kde sluneční paprsky dopadají na povrch Měsíce co nejšikměji, tedy v oblasti terminátoru (oblast přechodu Sluncem mezi osvětlenou a neosvětlenou částí Měsíce - pozn. redakce).

Některé zaznamenané "záblesky" měly trvání až 10 minut. A právě tato jejich délka přidává zmíněnému vysvětlení na věrohodnosti. Stále více se v této souvislosti mluví především o radonu, který je velmi těžký a proto by zachycenému průběhu některých úkazů mohla tato teorie vyhovovat. Navíc byla v posledních letech právě přítomnost radonu na povrchu Měsíce několika sondami potvrzena a ve všech těchto případech nalezly citlivé přístroje radon právě v oblastech, kde se objevily záblesky.

Na druhou stranu je velice sporné podobné vysvětlení pro úkazy pozorované hluboko v neosvětlené části Měsíce, kam se sluneční paprsky v žádném případě nemohou dostat, aby prach a plyn z popisovaných výronů osvětlily.

Bude tedy nutno s konečným verdiktem ještě počkat. V každém případě se ovšem můžeme dočkat řady překvapení.

Převzato: Zákrytový zpravodaj