Tenké oblouky v mlhovině Tarantule připomínaly astronomům dlouhé pavoučí nohy, podle nichž obdržela toto neobvyklé jméno. Část mlhoviny, viditelná na publikovaném snímku pořízeném kamerou ACS (Advanced Camera for Surveys) na palubě HST je napříč protkána proudy prachu a plynů rozbrázděných nedávnou explozí supernovy. Tento pozůstatek po výbuchu supernovy s označením NGC 2060 se nachází vlevo nahoře od středu tohoto obrázku a obsahuje nejjasnější známý pulsar.

V blízkosti okraje mlhoviny, vlevo dole mimo publikovaný snímek, se nachází další pozůstatek, tentokráte po explozi supernovy SN 1987a, což je nejbližší supernova pozorovaná od doby vynálezu dalekohledu v 17. století. HST a další dalekohledy se vracejí k výzkumu této hvězdné exploze pravidelně od výbuchu v roce 1987 a každá následující "návštěva" ukazuje v novém světle expandující rázovou vlnu osvětlující plyn v okolí hvězdy, vytvářející perlový náhrdelník svítících bodů kolem zbytku hvězdy. Supernova SN 1987a je viditelná na širokoúhlém snímku mlhoviny, pořízeném prostřednictvím dalekohledu MPG/ESO o průměru 2,2 m.

Společně s umírající hvězdou je mlhovina Tarantule zastíněna mladými hvězdami, které se nedávno zformovaly z přítomných velkých zásob plynu a prachu. Tato hvězdná batolata intenzivně vyzařují ultrafialové světlo ionizující okolní plyn, který září červeně. Světlo je tak intenzivní, že ačkoliv je mlhovina od nás vzdálena 170 000 světelných roků - mimo naši Galaxii, je mlhovina Tarantula přesto viditelná za tmavé noci i bez dalekohledu (bohužel jen na jižní polokouli).

Kompaktní a mimořádně jasná hvězdokupa s názvem RMC 136 se nachází vlevo nahoře od oblasti zachycené na fotografii v úvodu článku. Poskytuje mnohem intenzivnější světlo, které je zodpovědné za vícebarevnou záři. Ještě nedávno astronomové diskutovali o tom, zda jsou zdroje intenzivního světla pevně vázány na hvězdokupu či snad za to může neznámý typ super-hvězd tisíckrát větších než Slunce. Uplynulo pouhých 20 let a HST ve spolupráci s novými generacemi pozemních dalekohledů odhalil jemné detaily, které astronomům umožnily přesvědčivě prokázat, že se jedná skutečně o hvězdokupu.

Avšak i když mlhovina Tarantule neobsahuje tyto hypotetické super-hvězdy, je stále "domovem" pro některé extrémní úkazy, které z ní dělají oblíbený cíl pro dalekohledy. Uvnitř jasné hvězdokupy leží například hvězda RMC 136a1, u které bylo nedávno zjištěno, že se jedná o nejtěžší známou hvězdu: v době vzniku činila její hmotnost kolem 300 hmotností Slunce. Tato "těžká váha" je výzvou pro astronomické teorie vzniku hvězd, převyšujících horní limit jejich doposud předpokládané hmotnosti.

Zdroj: spacetelescope.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí