Objev čekající na Herschela

To, že Enceladus doslova prýští vodní páru do svého okolí a dopuje tak jeden z největších a zároveň nejřidších prstenců Saturnu, již víme díky družici Cassini. Unikátní snímky z této mise, která své úspěchy z výzkumu Saturnu a jeho rodiny měsíců nabírá již od roku 2005, ukazují Encelada jako zvrásněnou ledovou kouli s častými výtrysky vodní páry unikající v blízkosti útvarů tzv. "tygřích pruhů" u jižního pólu měsíce. Tato vodní pára při nízké gravitaci měsíce uniká z valné části do prostoru a formuje se ve vzdálenosti asi 4 průměrů Saturnu v ledový prstenec. Část tohoto ledu pak po několika měsících postupně spadá do horních vrstev Saturnovy atmosféry a je pozorovatelná ve spektru plynné planety. Objev vodních molekul v atmosféře Saturnu se datuje na rok 1997. Teprve po 14 letech bylo potvrzeno, že jejich původcem je Enceladus. Vodní pára je totiž tak řídká, že při pozorování družice Cassini byla zcela průhledná. Herschelův kosmický teleskop ovšem pozoruje v infračervené části spektra a právě v ní se "tok" vodní páry z Encelada na Saturn dal poměrně snadno vystopovat.

Nikde ve Sluneční soustavě

Tento efekt obohacování atmosféry planety vodní parou jejího měsíce je v naší Sluneční soustavě zcela unikátní. Vysvětluje například i výskyt dalších kyslíkových molekul v atmosféře obří planety, které by se tam za daných podmínek dostaly jinak poměrně těžko, nebo by byl jejich výskyt značně nižší. Každou hodin Enceladus do svého okolí vyvrhne tolik hmoty, kolik by představovalo asi 900 osobních automobilů.

Aby toho nebylo málo, zmiňovaná družice Cassini objevila "most" mezi Enceladem a Saturnem v ultrafialovém záření, tedy záření vysoké energie. Takové záření vzniká při elektromagnetických procesech a dokazuje tak existenci jakéhosi elektrického mostu v magnetickém poli mezi planetou a měsícem. Zelektrizované částečky vodního ledu vytvářejí jakési ionizované plazma a spojují magnetický pól Saturnu s Enceladem.

Jak loutkové divadlo

Saturn je pozorovateli noční oblohy často označován jako nejkrásnější planeta Sluneční soustavy. Jeho prstence jsou pozorovatelné už malým dalekohledem a v těch větších se dá odhalit několik výrazných temných mezer mezi nimi. Kdyby o svou chloubu přišel, stal by se záhy jen jakýmsi "nudnějším" Jupiterem, neboť jeho atmosféra i průměr jsou podobné králi planet Sluneční soustavy.

O osudu prstenců i jejich struktuře se vedou odvěké diskuze. Víme například, že ony temné mezery jsou způsobeny vzájemnou gravitační interakcí planety a jejích měsíců, které vedou k "pročištění" některých zón v prstencích od prachu a kamení, z něhož je prstenec tvořen. Herschelův nynější objev interakce Saturnovou gravitací drceného ledového Encelada se svou planetou jen dokazuje, že některé prstence spontánně či naopak poměrně stále padají do atmosféry Saturnu. Astronomové se domnívají, že stabilita prstenců je jen dočasná a v rámci několika set tisíc až milionů let bude docházet k poměrně radikálním změnám. Některé prstence spadají postupně na planetu, jiné se naopak odpoutají od její gravitační "klece" a přispějí svým materiálem k meziplanetární hmotě Sluneční soustavy. Velkou roli přitom hraje stálost drah a počet velkých měsíců planety, které spolu se Saturnem drží prstence kolem planety jak herec loutkového divadla své loutky za špagáty.

Obrovské infračervené prstence

Podobné vzrušení jako objev obohacování Saturnovy atmosféry vodními částečkami z Encelada přinesl před čtyřmi lety Spitzerův kosmický dalekohled. V infračerveném záření pásu studeného prachu kolem Saturnu objevil obrovský prstenec ve vzdálenosti mezi 6 a 12 miliony kilometrů od planety. Lidskému oku je však zcela skryt, neboť jde o velmi řídkou prachovou zónu. Je tedy vidět, že s nástupem nové technologie nás má i tak "okoukaná" planeta jako Saturn stále čím překvapovat.

Zdroje: ESA a Cassini (NASA).