Právě tyhle důvody evokující v mém okolí nejistotu a rozviklanost rozhodnutí mě donutily celou tu parádu nechat si vesměs až do poslední chvíle pro sebe. A to i přesto, že expedice do exotické thajské Pattaye byla v mé mysli zaryta pevným tahem již přes půl roku. Právě tehdy, přibližně na konci června, jsme se s Martinem Popkem, vynikajícím třineckým astrofotografem, jehož jsem až do samotné expedice v Thajsku znal jen přes internet, potkali na chatu (=četu) a začali si vybírat zajímavou destinaci za pozorováním polární záře. Sluneční aktivita totiž stoupala a šance k nafotografování tohoto brilantního jevu v severských zemích - zvlášť po mém prudkém vnoření se do světa fotografie - se rázně zvyšovaly.
Bylo mi jasné, že takový výlet časově vyjde až na konec roku či na leden roku následujícího, takže jsem se tam pořád snažil napasovat to kýžené zatmění. Přeci jen mělo být svého druhu poslední ve světě do roku 2014 a u nás ještě na rok déle. S Martinem jsme se touto cestou chtěli seznámit už o rok dříve na slunovratové měsíční zatmění 2010 při cestě na Azorské ostrovy, ale to nakonec padlo. Takže červnová diskuze se pořád točila kolem výběru z destinace s jasným počasím, ideální pro krátkou dovolenou a umožňující vidět to zatmění v celém průběhu se závěsem polární záře v pozadí. To by byly panečku fotky. A pak z něj bez tlaku z upřednostnění zatmění před aurorami vypadlo Thajsko. Koukl jsem do mapy úkazu, na klimatická data slavného "zatměňáře" Jaye Andersona a na ceny. Thajsko se stalo do minuty jasnou volbou…
 Konkrétnější obrysy získala cesta až na počátku října, kdy Martin zajistil možný zájezd a já naslepo vybral jeho levnější variantu. Z obrázku vyčnívající luxusní hotel s bazénem a exotickým názvem Pattaya Garden Hotel, který jsem při zadání do Google map spatřil na malebném pobřeží asi 130 km jihovýchodně od Bangkoku. Že tohle obří město vyplaví o měsíc později voda, jsem moc neřešil. Prostě chladná hlava. Předexpediční rešerše pak Pattayu ukázala jako poměrně nepěkné letovisko očerněné rušným a extrémně bezostyšným nočním životem, často špinavým mořem a tím nejmenším podpisem thajské mentality z celého zbytku země. Navíc samotné zatmění mělo být nad přesvětlenou vnitrozemní polovinou oblohy, což úsměv taky moc nevyvolalo. Ale jak už znám ze zásob svých skromných cestovních zkušeností, člověk nesmí dát na dojem z internetu a rady z cestovek. To vlastní kouzlo navštíveného světa si musí umět najít sám.
 A tak jsem tady, na Frankfurtském letišti uprostřed obří haly plné lidí čekajících na vznesení jejich okřídlených monster do vzduchu vzhůru za jejich sny. Ano, máte pravdu - něco jsem vynechal. Jaké že bylo setkání s třineckým velikánem? Dost svérázné. Ostatně jeho povahu člověk může shrnout do jeho vlastních slov "hokej a beer" s tím, že si musíte přičíst pro Východočecha naprosto odzbrojující třinecký dialekt (však si vzpomeňte na Ivánku, kamaráde: "Ty mi ještě zavoláš, viď… skrz ty prachy?"). Takže už na letišti bylo na beton jasné, že sranda bude a že cestuji s perfektními společníky. Ani zdaleka v závěsu navíc nestál Martinův pohotový kamarád Marek Bruk, jehož zlákalo cestování za zatměními všeho druhu i s tím, že vlastně ani jedno kvůli smůle s oblačností neviděl. Marka navíc definoval obří smysl pro humor, přičemž pro mě působil jako překladatelský můstek v okamžiku, kdy málomluvný Martin vytasil nějakou perlu a já ji neslyšel. Marek ji přetlumočil ve verzi pro neslyšící tak věrohodně, že způsobil zdvojnásobení či trojnásobení záchvatu smíchu a udělal každý kiks nezapomenutelným. Navíc jak Marka tak Martina se mnou záhy spojila vášeň k rybolovu, což mě jen utvrdilo v tom, že za ten risk s doposud neznámými individui (v tom nejlepším slova smyslu!) to rozhodně stálo…
Let do Pattaye byl kapitolou samou o sobě. Už když jsem v nástupní hale viděl ten kolos, co se s námi má namáhat přes devět a půl tisíce kilometrů do takřka rovníkové Země, nevěděl jsem, co si myslet. Obří čelo Boeingu 747 Jumbo Jet od Lufthansy postávalo v klídku přímo u skla haly jak ve výkladní skříni a vy jste měli pocit, že tohle se nemůže nikdy vznést. Vnitřek mě pak zklamal, protože na luxus, co mi nabízela Korean airlines při cestě na Cookovy ostrovy, mi tu chyběla vlastní televizka v ekonomické třídě. Ale co naplat. Když se konečně po dlouhém slimčení na ranveji kolos postavil do startovací pozice, nemohl jsem se dočkat toho, co se bude dít. A… vlastně nic. Tak obří letadlo už přenáší vibrace značně rovnoměrněji, takže vlastně nic pořádného necítíte. Tah motorů nás přikoval k sedačkám a než jsme se naděli, hladce jsme se vznášeli nad nočním Frankfurtem, odkud nás let přenesl do dalšího dne a odpoledne měl dosednout na nedávným filmem i záplavami proslulém Bangkoku.
  Jak jsem ale říkal, let byl kapitola sama o sobě, zejména pro Martina. A když budete číst až do konce tohoto seriálu, zjistíte, jak tato kapitola měla příjemnou i násilnou dohru. "Mástr Popek", jak jsem Martina často přezdíval, využívá lety k fotografování i pozorování oblohy. K tomu navzdory vší slušnosti obloží okénko neprůhlednou deskou s otvorem a do něho nasune k oknu přísavkami přimontovanou kameru. Zapne počítač poháněný externí baterií a na koleně přimontovaným napěťovým převodníkem. A už detekuje meteory, sprity, případně jiné výrazné úkazy. Což vysvětlit to stewardovi by v podstatě nebyl problém, Martin ještě sklidil úspěch a obdiv (ačkoliv od vzhledu bomby či špionážního zařízení to nemělo daleko). Ale ta baterie byla klínem ve všech předchozích kontrolách. Navíc sledovat člověka, který umí anglicky jen "hokej a beer" (a to "hokej" jen poctivou češtinou), jak vysvětluje letištní kontrole podstatu externí baterie a vysokocitlivé kamery WATEC, to byl námět pro poezii. Při letu do Thajska to ale nakonec nějak uhrál a vědu mohl v klidu pověsit na okno letadla. Zatím nečekejte výstražnou pointu tohoto odstavce, k té se vrátím až v posledním díle vyprávění…
Po probdělé noci se letadlo zrovna dostalo nad božské horské území Pákistánu, kde svou nezměrnou výší hlídá svět obávaná "nahá" Nanga Parbat a jih zoceluje rozsáhlý Hidúkuš. Zrovna vycházelo Slunce a nasvítilo všechnu tu divokou krajinu lehce růžovou barvu. Ač posádka neustále hubovala za roztahování oken, neboť lidé ještě spali, nemohli jsme se vynadívat. Martin byl u okna, takže fotil jak o život. Já se aspoň kochal při podezřele častých návštěvách záchoda, u něhož bylo nedaleko okénko únikových dveří neobsazené.
 15:20 místního času letadlo nalétá skrze řídkou oblačnost nad Bangkok. Tu mi docházejí dvě věci. Jednak je mi jasné, že záplavy tu musely mít místy extrémně velký respekt a druhak fakt, že jsem na dovolené v exotické zemi. Až doposud jsem si raději vše nechával jako záludné překvapení, na nic jsem se extra nechystal a nezjišťoval příliš detailně, kam se vlastně chystám. Ale teď už to vím. Jen asi 13° severně nad rovníkem, další východní země, tropická vlhkost, údernější a pestřejší aroma než kdekoliv v naší středoevropské zemičce. A taky že ano. Po přistání a nedohledném cestování z obřího letiště nás čekající řidič vede do prostorného parkoviště, které to už profoukává venkovním klimatem. Okamžitě se potím, ačkoliv efekt není tak silný jako před dvěma a půl lety v Číně. Panují vcelku příjemné místní zimní teploty okolo 32°. Martin dychtivě míří k Toyotě, na níž drobounký muž ve středním věku ukazuje a hned v zápětí se Martina na rovinu ptá, jestli chce řídit. Martinova reakce je téměř nulová, protože ani za boha netuší, na co se ho řidič za jeho suverénního naklusání k pravým předním dveřím vyptává. Mně je sice otázka jasná, ale proč se na to ten trpaslík ptá? Trošku se mu cukají koutky, takže vážně to myslet nemůže. No, asi deset vteřin mi trvá, než mi docvakne pointa. Stačí se podívat kolem na silnice. Někdy se až divím, jak lidský mozek dokáže přehlédnout detaily a považuje je jen za nejistotu patřící z dojmu z cizí země. Až pak si uvědomuji, co mi tam tak nesedí. Všechna auta totiž jezdí vlevo…
Až když jsem seděl v autě ženoucím po dálnici přes 130 km dlouhou štreku do Pattaye, po dlouhých měsících jsem se opravdu uvolnil. To se člověku zaryje pod kůži, když si přizná realitu a nechá se jí unášet. Venku se míhaly vzdálené thajské kontury, do cloněného okna pražilo čisté Slunce a já si uvědomil, jak málo jsem ho za poslední měsíce při své noční práci viděl. Do sentimentu hrála kýčovitá hudba let devadesátých, kterou - jak jsme později zjistili - thajští taxikáři zjevně považují za univerzál pro všechny zahraniční návštěvy. Bryana Adamse vystřídali Backstreet Boys, kteří už jsou přeci jen za limit mé romantické hudební náklonnosti, ale za té únavy po letu mi to nevadilo. Pařilo jen to Slunce, žár světa, který v prosinci nevyžaduje šálu a nohavice… a bylo mi tak nějak dobře.
  S tím rozpoložením se také taxík dostal do věhlasné Pattaye, kterou jsem si přeci jen představoval jinak a už podvědomě jsem slídil po těch vyhlášených hříšných domech. Jsem ale netušil, že v tomto ohledu Pattayu musíte brát jako celek. Řidič nám k tomu otevřel okno, abychom se nadýchali místního vzduchu (asi hodně vozí vnitrozemčany) a mně do frňáku udeřila mocná směska všeho, co jsem už navštívil. Čínské ulice prosáklé kořením a pouličními stánky s exotickým masem, aroma mořského vzduchu a ruské zvuky kdykoliv, kdy jsme zastavili. Zkrátka jakoby veškeré mé dřívější expedice byly přípravou na Pattayu, kde je všechno v jednom. Ulice byly úzké, ke všemu první dojem hodně rozpačitě namísil pohled na místní elektrické vedení. Kdysi jsem dostalo takovou tu kaskádovitou powerpointovou prezentaci do mailu, v níž je ukázka nejraritnějších technologických řešení ve světě. A právě "elektrikářova noční můra" byla zjevně odsud…
 Konec dne už ovšem znamenal nevlídné zklamání. Při své laxnosti k očekáváním jsem to ale až tak výrazně nebral, což bylo jen dobře, neboť další dny mohly být (a skutečně byly!!!) jen příjemným překvapením. Prvním byl samotný hotel, což jsem čekal. Jako každý hotel si i tento účtoval nemístné taxy za nesmysly, což bylo očividně nastaveno pro bohaté hosty. Mínusem bylo i časově omezené koupání v místním krásném bazénu a nepřítomnost internetu zdarma. No prostě všechno, co by se člověk od takového zařízení dožadoval po dlouhém letu. Ale to už jsem tušil předem, koneckonců při cestě sem jsem viděl pár kaváren se značně levnějším připojením. Sláva za hostely po celém světě. Avšak asi nejhlubším zklamáním bylo pobřeží, u něhož jsme po klikaté cestě k zadnímu vchodu hotelu měli tu čest být. Bylo špinavé, zapáchalo nekompromisní rybinou a za zády se mísily luxusní hotely s rozrytými a špinavými uličkami. Den se s námi rozloučil moc brzo, nestihli jsme sluneční západ a soumrak jen napnul fotogenické krepuskulární paprsky. Pár minut na to se rozzářila Venuše a taky veškerý život ve vnitrozemí za našimi zády. Na decibely dunících basů z místních podniků, na které si člověk musel na další dny zvyknout i za spánku, nebylo slyšet šumu moře a Měsíc se bledě ztrácel i při maximální výšce v záři hříšného města. Bylo mi nad vše jasné, že aspoň mým soukromým úkolem bude nás na zatmění odtáhnout na parádní vyhlídku nebo co nejdál odsud. A právě tahle myšlenka spustila lavinu všeho toho, na co se můžete těšit ve dnech následujících…
Všechny díly seriálu:
Související:
[1] Fotogalerie: Podvečerní zatmění Měsíce
[2] Přehled slunečních a měsíčních zatmění v letech 1971 - 2060
Podobné:
[1] Tajemný duch v Karpatech aneb Kruh se uzavírá (Petr Horálek)
[2] VII. expedice SAROS (Svědectví z ráje) (Petr Horálek)
[3] Ze srdce Evropy až pod Jižní Kříž (Marcel Bělík)
[4] Vidět Everest: 1. díl, 2. díl (Petr Horálek)
[5] Černé Slunce v Číně, úryvky z cestovního deníku (Petr Horálek)
[6] Tak jsem spatřil i to třetí letošní zatmění... (Petr Horálek)
[7] V. expedice SAROS se hlásí ze sibiřské metropole (Petr Horálek)
[8] Vydařená expedice za úplným zatměním Měsíce 21. února 2008 (Petr Horálek)
|
