 Za denního světla, zdá se, je Pattaya jen přehršlem atrakcí nafouknuté letovisko. Davy obchodníků potkáte už po cestě k pláži a přímo na cestě na jih po ní k Buddhově kopci, na jehož čele visí obří v noci barvy měnící nápis Pattaya, se jich doslova nezbavíte. Ne, že by byli neodbytní, jen je jich hodně. Navíc v období přílivu voda sahá v podstatě až k chodníku, takže sama příroda vás nutí mezi nimi kráčet. Nabízejí jídlo, pití, suvenýry a všemožné atrakce od rybolovu po kompletní zájezd na jeden z blízkých prosluněných ostrovů Ko Lan (anglicky Koh Larn), Ko Krok, Ko Sak nebo na vzdálenější a čistší Ko Phai. Všechny tyto ostrovy jsou na dohled v Thajském zálivu a mezi vámi a nimi pendlují desítky rychlých člunů, skútrů nebo výletních lodí. Zkrátka to tu žije, o tom není pochyb.
 A když mluvím o drahých cestách, mám na mysli na místní poměry. Protože cesta lodí na nejbližší ostrov stojí v přepočtu na naší měnu asi 30 korun (ostrov je asi hodinu cesty z přístavu do přístavu), dalších 70 korun pak pronájem lehátka na jedné z tamních luxusních pláží a pak si už jen připočtěte pár desítek, maximálně stovek korun za jídlo a máte kompletní výdaje za jeden den slunění se v nehorázné exotice. A obchodníci podobné výlety nabízejí za asi 300,- s tím, že si povyrazíte výletní lodí a budete moc využít dalších atrakcí, které je však třeba připlatit. Nedělám si srandu - chcete-li za levnou a v určitých místech více jak průměrnou exotikou, je Thajsko opravdu ideálním směrem. Davy lidí sem proudí zejména o vánočních svátcích, protože v prosinci a lednu je zde suché období a sluníčko vám svítí na hlavu přes 60 procent vašeho pobytu. Zbylých 40 procent zakrývá řídká vysoká oblačnost a jen na pár hodin se zatáhne, případně spadne nějaká ta kapka (doslova kapka, lijáku a toužené tropické bouře jsme se nedočkali).
  Všechny tyhle informace o ostrovech, které jsem pozbyl jednak v průvodci a jednak přímo na procházce na Velké jižní molo, ve mně jednoznačně evokovaly mozkové hlody, zda se na zatmění nevydat na jeden z přilehlých ostrovů. Potíž jediná, ale zásadní, byla v nezajištěném ubytování v nějakém hotelu na jednom z ostrovů v noci zatmění. A ta se neúprosně blížila, neboť odpočet čítal T mínus 3 a půl dne. A podle průvodce tam jinak člověk přes noc být nemůže. Ale zatím jsem to bral s klidem, vychutnával si kráčení mezi ladnými a nesmírně přitažlivými Ruskami, které na denním světle dokonce zacláněly pověst pattayských Thajek. Došli jsme až ke konci pobřežní uličky, kde z periferie přímořských restaurací trčela hned z prvního baráku terasa s pro kluky velmi lákavým názvem "Beer Garden". Tahle reštika měla jednoznačně svou námi nepoznanou noční stránku, neboť při bližším pohledu přímo pod nápisem leželo "Single ladies welcome" (vítají vás nezadané dívky…). Co naplat, tohle se projeví až po setmění, my jsme tu dopoledne a Martina (ostatně i Marka) láká především žízeň po cestě na Slunci. Oba ihned žádají beer značky Singa, což je podle znalce Mástra Popka i na české poměry poměrně slušné pivo (druhým oblíbencem je pak Chan)...
 Sličnými dívkami lákající Beer Garden tu ale netrčela jen tak, ležela v podstatě na prahu proslulé Walking street. Na mapě je zvýrazněna významnou červenou barvou a i když na ní navazuje hlavní silnice kolem pobřeží Sai Nueang, provoz je nápadně odkloněn od pobřeží nahoru. Lehké motocykly nebo obchodní auta kolem vás projedou, občas i taxík. Ale podezřele málo. Zdánlivě tedy nějak zvlášť přeceňovaná a z mapy zbytečně moc důkladně zvýrazněná. Když jí kráčíte ve dne, je to jenom poměrně opuštěná ulička napěchovaná restauracemi s mořským jídlem a občasnými obchůdky se suvenýry. Jen při pohledu proti Slunci uvidíte z baráku trčící transparenty s tmavými siluetami sličný žen a občasné proslulé názvy jako Moulin Rouge… Beztak je to ve dne nevinná ulička. Ale když se setmí… O tom až v devátém díle.
 Pěšky jsme dorazili až k vrcholu Buddhova kopce, kam jsem Martina zlákal pro jeho přání vidět "nějaky chram", pročež jsme se sem trmáceli asi hodinu na čistém poledním slunci, vnitrozemním prachu a minuli jsme taky imigrační úřad. Každou chvílí na nás troubili nebo křičeli taxikáři vidící snadný výdělek. Martin si byl jist, že s taxikáři to tu nemůže být o dost odlišné jako v Číně, kde za našich asi dvacet korun projedete půlku Šanghaje. Já si tím tak jistý nebyl a průvodce v tomto mluvil nejasně. Popravdě jsem si prostudoval jen pasáž o Pattayi, takže dost možná jsem informaci o zrádnosti místní dopravy minul. Každopádně taxíka jsme zatím bojovně odmítali až k dobytí chrámu na Buddhově kopci. Když po něm budete kráčet šnekovitými cestami v zahradně aranžovaném parčíku, který obléhá jedna z hlavních silničních tras, narazíte nejdřív na překrásný tichý buddhistický areál s malými bazénky obývanými celou generací želviček. Je plný sošek, kolem obcházejí tiší mniši nebo jen mírumilovný správce nechápající, co chceme zrovna tady. A já taky moc nechápal, protože sochu Buddhy jsem sice našel, ale je tak nějak jiná, než jsem ji viděl na obrázku. Dedukce mě neklame a tenhle areál je jenom vstupní branou ke kolosu zvaném Velký Buddha. Na samém vrcholu se tyčí jeho čapka, kterou zaznamenávám vzápětí. Když z areálu vystoupíte na hlavní cestu - opět posetou neodbytnými taxikáři, necháte se vést davem, dojdete správně.
  Přímo na konci cesty vás dlouhé a široké schodiště, z obou stran zdobené zlatými hlavami sedmihlavých saní, vede na plošinu několikametrové zlaté sochy Buddhy. Nelze přehlédnout, dokonce ani přes brýle, protože ta honosná skulptura v určitém úhlu dost nepříjemně odráží sluneční svit. Její výsost pak obklopují další bůžci ve zlatém hávu, ale značně menším provedení. Ptám se místních správců, jak mají otevřeno, neboť tu je rozhodně zatím nejlepší vyhlídka pro pozorování zatmění. Bohužel ani přes snahu vysvětlit jim jedinečnost úkazu nám nerozumějí a drží si svou kvótu. Škoda, tady by to za to stálo.
  Jak tak kráčíme zpátky, kluci zdrceni vedrem vážně hodlají zkusit taxík. V paměti mám odstavec z průvodce, který říká, že tihle "kuci vopálení" mají tendenci vás zavést úplně jinam a pak z vás tahat peníze, aby vás dovezli správně. Jediným bojem je zapamatovat si značku, případně jméno a číslo taxikáře a pak se domáhat nápravy pohrožením stížnosti na policii. Ale kluci jednoho pokřikujícího řidiče sami odchytávají a ukazují adresu hotelu. Nasedáme, chlapík pouští klimatizaci a šťastně startuje i přesto, že by rád udělal větší objížďku než těch mizerných pět kilometrů k našemu hotelu. V průběhu chaotické jízdy, při níž ostražitě sonduji, zda jedeme správně, nás na zalaminovaných nabídkách láká na jiné atrakce, dokonce za plného provozu rozbaluje štus s fotkami dívek na zavolání. Beznadějně kouká na tři divné odmítající turisty v jeho luxusní Toyotě (tady je ta značka fakt oblíbená) a po desítkách minut bezpečně řeže zatáčku k našemu velínu. Šok, který tak nějak očekávám, následuje vzápětí. Účtuje si od každého z nás rovných sto bahtů (asi 70 korun) bez ohledu na spotřebu benzínu a použití taxametru (vlastně jsem ho ani v té směsi zařízení na palubní desce nenašel). Chápu, že na české poměry nelze moc namítat, ale při té vzpomínce na modlu mezi taxislužbami v Číně nám skapává slza. Co naplat, zaplatit musíme, taxíkem tady už nikdy…
Bon Cafe. Tak zní název klimatizované, ač poněkud dražší restaurace, kde už druhý den skládáme hold poslednímu jídlu dne. Přeci jen vám k devátému dílu dám malou ochutnávku. Když jdete po hlavní třídě v noci, z odkrytých barů se stávají rovněž odkryté noční kluby. Jsou nasvícené červeným neonem a dívky, co ve dne obsluhovaly v buňce (které jsou řazeny vedle sebe jak krabice), vystřídají u středové tyče spoře oděné tanečnice. Což o to, kouká se na to pěkně, ale další sorta stejně oděných dívek postává hned u chodníku a doslova jak stěna hříchu ve vás vzbouzí bojového ducha, který se musí protlačit a vytrhat se ze sepětí všech těch pekelnic. Pamatuji si scénu z filmu Mumie se vrací, kde na samém závěru Imhotep v podání skvělého Arnolda Voslooa padá do světa mrtvých a jeho tělo doslova rozcupují tisíce rukou chytajících jej za končetiny při pádu do temna. Tady měl člověk ten samý pocit. Martin je vtipně nazval "kumulky", protože se shromažďovaly u veřejných barů, které už byly na pomezí drinků nabízejících stanovišť a striptýzových klubů. Kumulovaly se jak lidi na Václaváku a jak jste se přiblížili, chytaly vás za ruce, hladily po tváři či tahaly za boky. A to přes to, že jste už před průchodem tou jejich neprostupnou zdí záměrně koukali úplně jinam. A nedalo se jim ani uhnout, záměrně na vás strčili jednu z nich, abyste ji chytli do náruče, a pak už jste se jí nezbavili. Někdy se vás držela ještě půl dalšího bloku. No neuvěřitelná sranda. Pattaya by zvedla sebevědomí i maniodepresivnímu robotovi ze Stopařova průvodce po galaxii.
Ač jsem z dnešní taxi-zkušenosti měl dost, zaujala mě jedna budka na rohu ulice vedoucí k našemu hotelu. Uvnitř seděl dlouhovlasý mladík v džínách a bílém tričku, obličej jak indián a vlídný úsměv. Jednoznačně anglicky neuměl, ale než jsme se nadáli, chopila se nás zjevně majitelka tohoto stánku, jistá Pim. Stánek s nápisem TAXI PROMSIN TOUR byl oblepen nápadnými nabídkami zájezdů za všemi místními atrakcemi, o kterých jsem četl. Mnohé byly dost daleko od hotelu. A na zítřek žádný program. Věděl jsem o mnoha místních atrakcích i jejich cenách, a tak mi přišlo, že Promsin Tour nabízí nějak švihle levné zájezdy. Zvlášť, když v ceně je i vstupné. Ale pak mě přeci přepral duch hlásající "proč to nezkusit?" a kluci ani zdaleka nebyli proti. Vybral jsem výlet do místního obřího akvária - kam by asi jinak tři rybáři chtěli nejvíc zavítat (že?), Pim svědomitě vyplnila doklad a jako správnému nedůvěřivci mi nechala možnost zaplatit jen zálohu. Zrovna v tomto případě to byly jen asi čtyři stovky, takže jsme to zaplatili kompletně. Podle dokladu nás měl indián další den vyzvednout přímo u hotelu a zavést až k dalekému akváriu. A samozřejmě zpět. Veselá Pim nám celý scénář ještě třikrát zopakovala, přičemž Martin při své neznalosti angličtiny jen vesele přikyvoval a v ruce si už mnul lahváč vychlazené Singy koupený v marketu hned u stánku. Já za to chápal dokonale, občas jsem jen neslyšel slova a Marek mi dělal tlumočníka. Nakonec jsem pečlivě pobral doklad, Pim nám ještě daleko za roh mívala a pak už jsem jen koulel očima nad dalšími ztracenými penězi. Ve skutečnosti se ale z téhle nedůvěry vyklubala na další dny nejklíčovější a nejochotnější spolupráce, na jakou jsme mohli narazit...
Všechny díly seriálu:
|
