Houby komáři, ti se nakonec museli s naší beztak nedostupnou krví rozloučit. Měsícem prosvícená noc a liduprázdná pláž začala tržit silné rány od čerstvého větru. Štěstí, že jsem si přibalil něco teplejšího na sebe, ačkoliv i to moc nepomohlo. Klepal jsem se na lehátku, umístěném v relativním závětří, a s malým ručníkem si snil o skutečně plošné dece. Do toho se pořád po sobě oháněli místní psi s otrhanými kožichy a nemocnou kůží, občas se zuřivě porafali tak, že se ani v klidu ležet nedalo. Stohy usušených palmových listů na střeše chatrče s kuchyňkou se pořád rozevíraly, jako když jedete rukou kaprovi proti šupinám. Občas těžký molitan na jednom ze stovek lehátek povyletěl vzhůru a dopadl do moře, které ho při rostoucím přílivu ochotně vracelo zpátky. Písek šimral po tváři.
V jednom nestřeženém okamžiku, kdy jsem snad i na chvíli zabral, se ozval ječivý psí štěk, jen kousek ode mě. Pak burácivý smích, načež až po chvíli jsem se dozvěděl, že Martin už nevydržel jednoho psího otravu a máchl po něm decentně ručníkem. Ne nadarmo jsme s Markem Mástra Popka od této chvíle prohlašovali za ručníkovou ostrahu před všemi živly. Třinecký bourák měl tuto zbraň pevně v rukou.
  Nevyspal jsem se, zbytek noci jsem už jen odpočítával a koukal se po lehkými cirry prošpikované obloze nad jižním obzorem. Koukal jsem na jedny z nejjasnějších hvězd, které od nás nikdy nespatříte - Canopus a Archenar. Nad ránem se pak proklatě vysoko vysápal Mars a Saturn a ještě před rozedněním se nad kopcovitým obzorem vyhoupl "falešný Jižní kříž". Ten pravý mi bohužel zůstal skryt za bohatě prorostlým kopcem. A pak se začalo rychle rozednívat.
  První člověk z úkrytu, co vylezl, byl náš kuchař. Celou dobu spal v outdoorovém stanu pod střechou chatrče. Ještě před východem Slunce začal se svou ženou a pomocníkem čiperně uklízet tu spoušť. Já se mezitím přesunul na to molo, odkud jsem pořídil pár krásných snímků zapadajícího měsíčního úplňku. Celou noc byla v zátoce zaparkovaná rybářská loďka. Těžko říct, co tam ulovili. Na vzdáleném obzoru se objevily první sluncem rozsvícené nákladní lodě a než jsem se nadál, začal na pláži zase život. Už nás ani nepřekvapilo, že tím prvým životem krom kuchaře byly neústupné skupinky Japonců pózujících ve všech variacích a permutacích, nevynechávajíc kýčovité hromadné výskoky. Promrzlí vichrem jsme byli jednoznačně jediní, co ani v tuto chvíli ještě nesundali dlouhé kalhoty.
  Čeká nás celý den, takže se po vzájemném sebedonucení, umocněném hladem, vydáváme na malou procházku po ostrově. Na to, jak je to maličký kus světa, v něm žije doprava. Tukani se po vnitroostrovní silnici prohání jak na Pattayském bulváru. Velký úspěch tu ale mají lehké motorky. Uprostřed ostrova je dvojice vyhlídek, z nichž my máme možnost navštívit tu menší. Za vše se tu platí, takže pouhým vstupem na schod k zarostlé vyhlídkové plošině probouzíme lvího hlídače, co si opodál u rozpadlého karavanu četl noviny. Platíme každý po 30 bahtech a vzhůru. Rozhled za ty drobáky určitě stojí, na jihovýchodní straně se ve smogu rýsuje Pattaya i jí bližší ostrov Ko Krok. Přímo pod Sluncem se ztrácí rovněž proslulá Jomtienská pláž. I na tu relativně včasnou hodinku se už moře plní desítkami lodí. Je tu výhled i na "Martinův" přístav, z něhož se včera vezl zpět na motorce, a tak pořád tvrdí, že od Tienu leží nesmírně daleko. Ve skutečnosti je to asi 5km cesta od naší pláže, která - jak se teď jeví - téměř sousedí s ještě luxusnější pláží Samae. Na jejím úbočí se leskne dnes již pro místní pomalu legendární sluneční elektrárna "Ray building". Po návštěvě města, kde si kupuju vynikající párečky v těstě, se konečně prohřátí vracíme na naši pláž. S velkým překvapením nás už vítá Meil, který zjevně pochopil, že si svůj čas na ostrově užíváme naplno.
A tím se chtěně nastavuje deja-vu včerejška, jehož hlavním bodem je ta samá obědová delikatesa. Ohromný poprask vyvolává náš záchvat smíchu poté, co ukazuji na přemóděnou Thajku (možná Japonku, teď už si nevzpomínám) a zatímco Marek její kvality převrací ze strany na stranu své kroutící hlavy, Martin jen v posvátném tichu oběda dodává "Nnnšóči." No, Vinetou se nejspíš vehementně obrací ve svém kamenném hrobě.
 Čas na Tienské pláži se krátí a už teď jsem za něj bezedně vděčný, zároveň smutním. Po obědě, při němž nám Meil potvrdil, že dnešní ranní vichr byl jedním z nejsilnějších za poslední léta, si poslední hodiny vybíráme okupací našich lehátek a rozpěněnými vlnami. Pozornost vyvolává především do kalhot a otrhané šusťákové bundy oblečený páchnoucí muž, který pravidelně zásobí záchody u chatrče za námi mořskou vodou v kanystrech. Jeho šlechetnou práci kompenzuje fakt, že se po každém vykonání práce bez ostychu vrací do svého sídla za zkroucený plot mezi nahuštěné kmeny palem, kolem nichž se hromadí veškerý odpad a ta nejodpornější psí havěť. Jeho zjevně dobrovolně ponurý život patrně souvisí s velkým medailonem na krku hlásajícím přízeň k nějakému blíže neurčenému náboženství.
Do toho přichází zase Meil a poměrně minimalistickou mluvou přináší novinky ohledně cesty domů. Přeci jenom mu za ty postupné příplatky jemně nedůvěřuji, takže jeho zprávu beru poněkud neklidně. Nicméně až po chvíli se při pohledu na moře utvrzuji v tom, že obchodní tah to není. Za rozbouřeného moře totiž není výletní loď schopna vůbec vyplout, a tak Meil domluvil cestu zpět s kapitánem jednoho ze "Speed boat", člunu se dvěma extrasilnými motory. Ovšem za příplatek 200 bahtů. Že to bude mimořádně adrenalinový zážitek, o tom už teď nepochybuju.
 Loučíme se s pláží a po nalodění se kluci suverénně i se všemi zavazadly sunou na špici člunu. Sám už vidím nešvar tohohle šíleného rozhodnutí, přesto se přidávám. Paradoxně na mě zbývá místo téměř úplně vpředu. A jakýže nešvar? No, představte si špičatý kolos se mocným pohonem na konci a těžištěm daleko od vás, pak asi dvoumetrové (možná třímetrové) vlny a vás sedícího na špici za jízdy přímo proti živlu. Když ten kolos za běžných podmínek rozjedete na plno, z pohledu z dálky se chová úplně stejně jako kamínek pleskající žabky o hladinu vody. Ne že bych se bál. Můj adrenalin chtěl vybuchnout. Říkal jsem si, že je to kapitán, musí to mít na háku stejně jako pilot obřího letadla. Přesto kdybyste mě v tu chvíli chtěli chytit za jakoukoliv ruku, měli byste pocit, že se nechytáte kusu těla, ztvrdlé klády. Po celých asi 45 minut jsem měl levou ruku zapřenou o sedadlo, pravou jsem se pak držel podélně zábradlí. A to tak křečovitě, že až po návratu do hotelu jsem si na své paži všiml táhlé hnědé modřiny. Špice nejdřív jela přímo proti vlnám, takže jsme každých asi deset vteřin zažili prudký propad a já měl vždy dojem, že se ten člun musí zákonitě zabořit. Rána jak z děla práskla při pádu na hladinu, motor ale pořád vrčel a dělo jelo dál. Jenže pak se člun otočil do směru k pattayskému přístavu a vlny šly diagonálně. Při každém propadu, kdy jsem při své poloze na pravoboku občas snad zády lízal hladinu moře, se proti mně vychrstl kýbl čerstvé mořské vody. Zanedlouho jsem měl slané i obroučky od slunečních brýlí, přes které jsem rozeznával jen šmouhy. Kupodivu část mého já to očividně bavilo, protože jsem se nemohl ubránit nutkání si pořádně zaječet jak Leonardo DiCaprio na špici Titaniku poté, co zplna hrdla zajásal, že je králem světa. Přitom jsem měl jen mlhavé tušení, jak celou tu jízdu trpí naše technika.
  Přibližně v 15:10 ďábelská jízda končí; Meil se loučí, ačkoliv s mírným zklamáním poté, co odmítáme jeho pozvání do soukromého klubu. Zbytek dne pak mimo vděčné opětovné setkání s Pim, dospávání u bazénu a plánování, co dál, zahrnuje především o necelé tři hodiny později překrásný západ Slunce za celým souostrovím okolo Ko Lan a vzdálenějším Ko Rin. Vůbec první plnohodnotné rozloučení se Sluncem nad obzorem tohoto hříšného i exotického světa.
Všechny díly seriálu:
|
