Minulý týden česká "kosmická scéna" přišla o svoji snad největší osobnost - po těžké nemoci zemřel pan Antonín Vítek, popularizátor kosmonautiky, který jistě oslovil vícero generací zájemců a pro spoustu lidí (včetně mne) byl velikým vzorem. Dovolte mi tedy, abych zde panu Vítkovi věnoval pár osobních vzpomínek.

V úterý 28. února, když jsem se odpoledne konečně dostal domů, unavený a s hlavou plnou všedních starostí, usedl jsem k počítači pro rutinní kontrolu mailové schránky. Tam na mě vybafla šokující zpráva o úmrtí pana Vítka. Veškeré mé momentální starosti šly okamžitě stranou a já jsem spadl do jakéhosi šoku, ve kterém jsem nebyl schopný vůbec na nic myslet. Zamračené, deštivé počasí a pomalu přicházející brzký zimní soumrak dokonale dokreslovaly tíživou atmosféru toho okamžiku. Po chvíli jsem se musel pustit do další práce, ale stejně jsem byl myšlenkami nepřítomen, myšlenkami u pana Vítka, u toho úžasného, energického člověka, kterého jsem tolik obdivoval. Nechtělo se mi tomu uvěřit.

Těžko pouhými slovy popsat, co pan Vítek znamenal pro mne osobně. Práce, kterou v popularizaci kosmonautiky za svůj život udělal, je mnohem více než jen obdivuhodná. Encyklopedie Space40 se všemi do kosmu vypuštěnými tělesy nemá v širokém okolí konkurenci (podle slov svého kolegy Karla Pacnera Antonín Vítek věnoval aktualizacím této encyklopedie denně až pět hodin času bez ohledu na to, zda je středa či neděle), velikým zážitkem pro mne byly účasti na přednáškách pana Vítka, kde ukázal své neomezené vědomosti a znalosti i těch sebemenších detailů (pravidelní účastníci KNP nebo listopadových seminářů ve Valmezu jistě nezapomenou na přednášky o událostech v uplynulém roce na stanici ISS). Kromě vědomostí také zaujal jeho jemný, klukovský smysl pro humor, jeho ochota a skromnost, ohromná vzdálenost, která ho dělila od arogance, vlastní (bohužel) spoustě odborníků jeho formátu ve spoustě oborů.

Já jsem měl to štěstí pana Vítka osobně poznat, setkat se s ním na několika akcích a řádně prodebatovat novinky. Asi nikdy nezapomenu na naše první setkání: "Dobrý den, já jsem Vítek Straka (podání ruky)," odpověď: "Já jsem taky Vítek, ale Antonín." I když jsme se setkali pouze několikrát, jsou a budou to navždy silné zážitky. Když jsme na KNP 2011 v pátek 29. dubna k večeru řešili, zda i přes nově objevené problémy přece jen již za chvíli odstartuje raketoplán Endeavour s českým Krtkem a napjatě očekávali nejnovější informace z Floridy, když jsme na podobném semináři u večeře probírali, jak to vlastně ve skutečnosti je s alkoholem na palubě stanice ISS, … S panem Vítkem jsem se setkal pouze několikrát, ale pokaždé šlo o velmi silný zážitek a spoustu nových poznatků, věcí, které jsem předtím nechápal.

Když jsem nedávno připravoval jeden článek, panu Vítkovi jsem poslal mail za účelem konzultace. Že na něj již nedostanu odpověď, by mě nenapadlo ani v noční můře. Později jsem se dozvěděl, že pan Vítek je v nemocnici v umělém spánku. Napadlo mě: co mu asi je? Jak dlouho bude trvat, než se vyléčí? Že to dopadne, jak to dopadlo, mě vůbec nenapadlo, nebo jsem nechtěl, aby mě to napadlo?

Má poslední vzpomínka na Něj (ano, klidně použijme velké písmeno) je z kosmonautického semináře "Valmez listopad 2011", kde u společné večeře vyprávěl fóry a zážitky s jeho kocoury.

Co říct závěrem? Už jsem se setkal se spoustou lidí z kosmonautické "branže" včetně kosmonautů nebo ředitele NASA. Ale pan Vítek je u mne všechny zastínil. A jak píše Zdeněk Galuška v knížce "Slovácko sa nesúdí", tacoví lidé by neměli umřít nikdá.

Poslední rozloučení s Mgr. Antonínem Vítkem, CSc. proběhne v úterý 6. března v poledne ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Zpráva o úmrtí A. Vítka a vzpomínková fotogalerie na astro.cz