Krásná informační slečna mi poradila místní MHD jedoucí po jedné lince tam a zpět každou půl hodinu. Byl to zdejší nejčastější typ autobusu, oranžová rozhrkaná ukrajinská rachotina stará asi 40 až 50 let, která má ovšem velice roztomilý design. Šel jsem pak po značce lesní cestou ke klášteru Džuchtak. Stavba je to typicky arménská, stará asi 800 let. Otčenáš v ní zní ohromně. Trochu jsem se ještě toulal v lesích okolo a pak nezbylo než se vrátit, aby mi nezavřeli v info kanceláři můj batoh.

Sedl jsem na maršrutku na Idževan, což je údajně taky místo s krásným okolím, ale měl jsem v plánu jinou trasu. Nechal jsem se vyložit u křižovatky poblíž kláštera Gošavank, který jsem si vybral coby místo dnešního noclehu. Řidič za svezení nic nechtěl. Často se mi tu stává, že když lidé zjistí, že jsem z Česka, tak se uznale pousmějí "Á, Česko...," jakoby to bylo něco extra (ale možná i je). Stopl jsem pak staršího pána, který v roce 1969 sloužil v Milovicích a Boleticích. Další pro nás okupant, pro kterého byl Sovětský svaz taky okupantem. Dovezl mě na konec vesnice na točnu ke klášteru, kde jsou obchody, nějaký hotel a domy okolo. Představoval jsem si to opuštěnější, ale jinak opět ohromná stavba stará 800 let, tentokrát o dost rozsáhlejší komplex budov. Prohlídl jsem si kostel vevnitř a přilehlé místnosti a přišlo mi, že za tím vším je pěkný plácek na stan. Mladá administrátorka mi to i sama od sebe řekla, že jestli mám stan, ať se tam klidně vylepím. Ovšem bývalá knihovna s čtyřmi výklenky, okny bez výplní a dírou ve stropu do zvonice v prvním patře, mě začala lákat mnohem víc. Nakonec jsem tedy po zamknutí kostela trochu nadrzo do této knihovny vlezl a uvelebil se zde, používajíc složený stan jen coby matraci. Nikdy jsem na podobném místě nespal, tlusté promodlené stěny, které uchovávaly spoustu starých rukopisů do té doby, než je někdy ve 13. století dobyvatel Timur a jeho parta spálili. Místo je to krásné a tiché, jen s občasnými zvuky ze vsi. Knihovna má dokonce i těžké dřevěné dveře, které se nezavírají. Tentokrát jsem je ovšem za sebou zavřel a zajistil velkým kamenem. Ráno snad bude kámen ode dveří odvalen a já budu vzkříšen...

Ve středu jsem zamýšlel konečně se dohrabat k velkému jezeru Sevan. Z kláštera na křižovatku pod vsí jsem chytil ranní maršrutku a pak nezbylo než stopovat směrem na Čambarak. Ukázalo se to jako docela těžké, protože provoz je zde minimální. Na druhou stranu, zastavuje většinou hned první až druhé auto, které se objeví. Mezi velkými městy by se stop nesetkal s pochopením, ale zde ho používají i místní. Takže menšími přískoky se blížím ke svému vytouženému jezeru. Řidič, který mě pak vzal až do Čambaraku je postarší kliďas, veterán války s Azerbajdžánem. Sám tam i žil a cestou mi ukazuje vesnici i s muslimským hřbitovem, kde naopak žili Azerbajdžánci. Do války před 20 až 25 lety spolu prý vycházeli normálně. Choval se trochu jako jeden veterán z Afgánistánu, kterého jsem kdysi potkal na Ukrajině, jakoby si všeho mnohem víc vážil. Kolem ubíhala krásná hornatá krajina a z rádia se ozvala písnička, z které jsem rozuměl akorát tomu, že je o Jerevanu. Naráz jsem se musel otočit stranou, protože mě zaplavila zvláštní radost. "Bože, tahle země je tak krásná, to je fakt super být zrovna teď zrovna tady." Konečně jsem si pořádně zvykl na to, že jsem na cestě, teď už je to fakt v pohodě. Ještě v Tbilisi mě občas překvapilo uvědomění: "Ty jo, vždyť jsem kdesi za Kavkazem, v Asii (místním to neříkejte, oni si myslí, že jsou v Evropě), v Tbilisi v Gruzii, kam se ani Wehrmacht nedostal."

Můj řidič opět za svezení nic nechtěl a na benzince se zeptal dvou mlaďochů, jestli mě můžou vzít dál. Jeden byl šéfkuchař a druhý pohraničník sloužící na horké hranici s Azerbajdžánem, vzdálené odtud jen pár kilometrů. Patnáct dní na horách se samopalem a patnáct dní flákárny doma. Bylo to trochu nedorozumění, protože jsem je pochopil tak, že jedou do Šoržy u jezera Sevan tak jako tak. Nakonec z nich vypadlo, že jezdí "taxi" a řekli si o 5000 dramů, údajně polovinu běžné ceny. Prachy jsou zde vůbec velice srandovní, pro přepočet na naše kačky je potřeba dělit číslem 20. Z bankomatu v Gyumri jsem ke svému pobavení vytáhl 50000, to jsem ovšem ještě nevěděl, že milá banka mi to zaúčtuje dvakrát a za nějaké dva měsíce své těžce vydělané papouchy snad dostanu zpátky.

Šorža je údajně nejlepší místo na koupání na jezeře Sevan. Voda je zde mělčí, takže se stihne prohřát. Šel jsem na břeh a na klidném místě kryt vegetací, kousek od nádraží, kde se za odpoledne ozval jen jeden vlak, jsem se vylepil na vytoužený oddych. Plavání jde o něco lehčeji než jindy, svalstvo mě odměnilo za to, že je nadprůměrně používáno, tím, že o něco nakynulo. Jediné, co trochu obtěžuje, jsou spousty mrňavých hmyzáků, které schůzujou skoro jako nějaké inteligentní roje ze sci-fi povídek Michaela Crichtona nebo Stanislawa Lema.

Navečer jsem tedy vyrazil na další cestu stopem se záměrem dohrabat se do Areguni a tam někde kempovat na břehu. Zastavuji se v Artaniši a projdu se ke kostelu. Zastavuje u mě auto s vojáky a ptají se kam jdu a odkud jsem. Pak to ohodnotí: "Ty seš borec, tak ať se ti tady daří!". Vracím se na cestu a dalším autem se dostávám do místa s názvem Džil. Tam mě vezme blahobytně vypadající chlápek se starší paní na zadním sedadle. Jsou místní, ale žijí v Rusku. Batoh musí na střechu, což vzhledem k tankodromu místo silnice sleduju se znepokojením. Bylo by nepříjemné ztratit i jednu flašku s vodou. Připomíná mi to jednu nepříjemnou situaci na Ukrajině a očekávám problémy. V Areguni se ptám, kolik chce za benzín a říká: "Kolik dáš." Dávám mu tisícovku, na což tvrdí, že je to málo. Přidávám ještě jednu a loučím se i s jeho kyselým obličejem. Hamoun, nevím na co má v autě ty svaté obrázky, když je mu málo svézt někoho 20 kiláků za naši krásnou zelenou stovku.

Vydávám se na dlouhou procházku ke břehu a vybírám hezké místo pro stan. Kolem sice jezdí občas rybáři, ale naučil jsem se tady mnohem víc svému okolí důvěřovat než bych si mohl dovolit u nás nebo v sousedních zemích. Kriminalita je zde téměř nulová. Stavím stan a vařím večerní čaj. Konečně přijde ke slovu veškeré kempovací vybavení včetně lihového vařiče, který mi naráz připomene dětství a explozivní hrátky s bratrovou soupravou Mladý chemik. Pak ještě jedno delší plácnutí do studené vody a spát.

V noci mě probudí ledviny a jsem jim velice vděčný. Pravděpodobně nejhezčí hvězdné nebe, jaké jsem v životě viděl, se klene nad jezerem téměř ničím nerušeno. Mléčná dráha je úplně jasná a krásně se dělí kolem souhvězdí Střelce, tak jak má. Objekty, které u nás musím lovit dalekohledem, jako třeba M31 nebo H + χ Persei, úplně "vypalují". Fakt krása.

Čtvrtek ráno jsem opět začal den plácnutím do studené vody. Pak jsem sbalil své obydlí a opět delší procházkou přes trať došel do vsi na hlavní silnici. Opět mi zastavilo hned první auto, veliký Kamaz, ekvivalent naší Tatry 815, s cisternou na mléko a fajn kliďasem řidičem, který mě nakonec vzal až za Vardenis, město mající místo velkého kusu hlavní silnice opět slušný tankodrom. Zde v Arménii se mi lidé líbí víc než v Gruzii, jsou civilizovanější, vzdělanější, takže zde už není problém s domluvou, není zde kolem dokola tolik odpadků a Arméni jsou taky mnohem lepší řidiči. Gruzíni se nejspíš řídí příkladem sousedního Turecka a jezdí fakt jako hovada, házejíc s oblibou při předjíždění myšky, tzv. "ocasnice".

Další kousek mě svezl starší pán s velkou Volhou a pak mě vzal sympatický člověk s dodávkou, který se kousek ode mě zastavil u hadice s vodou kvůli umytí auta. Cestou jsme mimo jiné vtipkovali o známém Rádiu Jerevan, které bylo v Sovětském svazu opravdu nesmrtelné. Chtěl jsem do Noratusu, kde měl být zajímavý starobylý hřbitov a pěkné okolí. Můj šofér mi na to řekl: "Kdybych měl čas, ukázal bych ti celou Arménii." V Noratusu jsem se prošel od hlavní silnice do vsi a došel k onomu hřbitovu, kde jsou kameny staré stovky až tisíc let. Kdysi si údajně arabští nájezdníci tento hřbitov spletli s regimentem místních vojáků a na nějakou dobu zastavili postup, než zjistili, že jsou to jen kameny. Chtěl jsem se pak nějak dohrabat do Ajravanku, kde měl být podle mapy a průvodce další zajímavý kostel. Ukázalo se to jako trochu daleko s mým těžkým báglem, tak jsem se tam za 1500 nechal svézt dvěma místními týpky.

Ajravanský kostel je opět krásná starobylá stavba chráněná UNESCO, která stojí za vidění. Tentokrát je stáří dokonce 1200 let. Trochu jsem se tam prošel a vydal se dál po břehu. Na pláži dva chlápci stavěli nové záchody, tak jsem je aspoň slušně rusky pozdravil "Zdravstvujtě." Oni hned na to: "Pojď za náma pokecat." Byli to Artak a Spartak, místní obyvatelé. Spartakovi patří ona pláž. Na jezeře Sevan je trochu nepříjemné, že spoustu míst si lidé tak nějak rozparcelovali, jako ostatně celou Arménii, která udajně víceméně patří asi desíti oligarchům. Nicméně tihle borci jsou srandisti a normální chlapi a svým stylem života, práce a odvážným vztahem k alkoholu mi připomínají rodné Valašsko.

Jsem jejich hostem a dostávám k dispozici domek, což je typická improvizace v podobě železného kontejneru, vybaveného skromným nábytkem. Pak se ještě opět plácnu do vody a trochu projdu do vedlejší vesnice Berdkunk, kde je velká ruina pevnosti z 1. až 2. tisíciletí před naším letopočtem. Večer jsem zase počastováván vodkou a rybičkami. Za mým kontejnerem je hromada prázdných flašek. Artak to komentoval: "Nad všemi těmi flaškami jsme zvítězili. Už je po nich, ale my jsme stále tady." Poté jsem překřtěn na "Ondrežan", což údajně znamená něco jako miloučký Ondrášek, kterému patří celý vesmír. Místní přípitek zní zhruba jako: "Dej Bůh, ať vše špatné, co tě tíží, přejde na mě." Artak iniciativně vymýšlí, že mi u nich ve vsi najde nevěstu. Říkám mu, že moc netoužím po tom, aby mě chtěla jenom kvůli tomu, aby se dostala do nějaké jiné (lepší) země - emigrace je tady fakt vysoká. "Naopak, najdem ti takovou, která bude chtít, abys žil tady s náma." Často mě to překvapuje, že připadnu na lidi, kteří se snaží udělat, co mi na očích uvidí, jen pro mé krásné modré oči. Kolem desáté večer přijde ještě Spartak za mnou do kontejneru a vypadá, že s vodkou se chystá pokračovat i někde dále. Ptám se ho, jestli žena nebude nadávat, čemuž se upřímně zasměje. "Blbneš? Navaří mi a umyje mi nohy." Asi si to s tou arménskou nevěstou ještě rozmyslím.

V noci je mi asi z té vodky Imperial trochu šoufl, ale nakonec usínám a klidně spím dále. Asi mi ti imperialisti opět nějak nesedli, stejně nemám žádný trénink a jen málo stačí, abych se lehce nalil. Abyste věděli, tak místní signál pro pití je místo naší typické lži "Pojďme na jedno pivo." zaboření dvou prstů někam ke krční tepně, což vypadá jako aplikace tvrdé drogy "nuke", ale je to jen neverbální signál urychlující zdejší častou aktivitu.

Teď tohle psaní přeruším, dá-li Bůh, tak za nějakých osm hodin už budu skoro doma ve Varšavě. Tudíž kdyby se stalo něco hodně zajímavého, dozvěděli byste se to ve zprávách. Tak mi prosím napište, co se vám na tom mém grafomanství líbí nebo nelíbí, zda nemám radši o dovolené těch několik hodin strávených u počítače ležet na pláži nebo naopak jestli je mě na astrofyziku a IT škoda. Když tedy bude zájem, tak dopíšu příště poslední dva dny o docela fajn městě Jerevanu, kusu Finska uprostřed Arménie, které je teď mým útočištěm, obří hvězdárně a pobořené citadele v horách, o jezeře 3500 metrů vysoko a nějakém tom letadle, které mě snad hodí přes kavkazské hory a doly zpátky domů do Evropy. Dobrou noc z Jerevanu.

Pětidílný cestopis člena ČAS Ondřeje Mikulaštíka z jeho červencové cesty do Gruzie a Arménie (v roce 2012), původně posílán jako mailové zprávy přímo z cesty. Milovníkům českého jazyka se omlouváme za jeho mírně nedbalý styl a milovníkům astronomie za to, že s astronomií příliš nesouvisí.

Všechny díly:
1. Úvod
2. Hučali sa hory
3. Radio Gyumri
4. Poklad na Stříbrném jezeře
5. V cudzom meste - závěr