Podívejme se tedy na to, jak může vesmír vidět astronomicky postižené předškolní dítě: Na nebi je někdy vidět Měsíc a někdy Jupiter, Venuše nebo Saturn, ale ne vždycky a jen když nejsou mraky. Na Měsíc létají raketou kosmonauti. K Jupiteru a Saturnu letí raketou sondy a posílají nám fotky. V pexesu mám i Mars, Uran, Neptun, Merkur, Pluto, Io a planetku. Ale Uran a Neptun se mi pletou. Merkur vypadá jako ukousnutý piškot a jsou na něm krátery. Raketa dělá velký rámus. Lítá se i raketoplánem, co má velká vrata, a taky dělá rámus, nevím, jak tam ti kosmonauti spinkaj. Když se díváme dalekohledem, tak do něj dáme okulár, nastavíme to, zakryjeme si jedno oko a druhým se koukáme. Na Měsíci jsou krátery a moře, ale v tom moři není voda. V dalekohledu je Jupiter pruhovanej a jsou kolem něj měsíce. Možná by šel zvednout bagrem, i když táta říká, že ne. Zajímalo by mne, jestli se dá někam přibít hřebíkem nebo dát do kufru auta. U Saturnu je vidět jeho prstenec, Venuše je šišatá. Na Sluníčko se koukáme dalekohledem s filtrem a jsou na něm skvrny - někdy je jich hodně a někdy málo, vypadají jako na počítači. Na dalekohledu mačkáme ovladač, aby se Měsíc na počítači hýbal, a točíme kohoutama.

K takovému souvislému vyprávění samozřejmě předškoláka nepřimějeme ani náhodou. Malé dítě si ukládá informace po svém a jeho obraz vesmíru si musíme postupně zrekonstruovat z různých útržků a dotazů, případně i jeho mimochodných poznámek, když okusuje piškoty tak, aby jevily fázi. Astronomické poznávání lze podpořit kombinací informací v různých formách - s Jupiterem se můžeme seznámit v dalekohledu, na obloze pouhýma očima nebo jako s obrázkem v pexesu. U rakety lze dohledat planetu, kam "vezla" sondu, a zkusit najít třeba na internetu záznam startu. Samozřejmě některé dětské představy nejsou úplně přesné, jsou zjednodušené, ba i částečně chybné, to ovšem nevadí. I naše představy o vesmíru koneckonců do hloubky nepokryjí současný stav výzkumu. A s uvedenou výbavou znalostí je na tom pětiletý pozorovatel lépe než značná část dospělé populace. Pozorný čtenář si asi také všiml, že se v tomto výčtu nevyskytují vzdálenější hvězdy a souhvězdí. Vysvětlení je jednoduché - souhvězdí jsou příliš abstraktní a tím obtížná a hvězdy nezajímavé - v pexesu vyfocené nejsou, v dalekohledu se na ně obvykle nedíváme a ani ta raketa k nim nedoletí. Prostě nuda.

A jak na první teleskopická pozorování? Především je třeba poznamenat, že se jim nevyhneme. Dítě vidí, že rodič kouká do dalekohledu, a okamžitě chce taky. Pro tento účel to chce mít připraven vhodný objekt k pozorování. Měsíc, Saturn a Jupiter nezklamou, v současné době při zachování bezpečnostních opatření ani Slunce. Netřeba zdůrazňovat, že při neopatrném pozorování Slunce jsou ohroženi všichni. Zatímco se vy soustředěně díváte do okuláru, může potomek zahájit bleskový pokus o odcizení té hezké lesklé věci na druhém konci dalekohledu... Destrukční potenciál dětí nelze podcenit, po delším zkoumání, proč najednou pohon dalekohledu vydává divné zvuky a nestíhá, jsem zjistil, že mi neznámý pachatel přepnul zdroj z 9 V na 6 V. Měl jsem štěstí, kdyby tu páčku děti posunuly na druhou stranu, tak došlo při 12 V ke spolehlivé destrukci ovladače. Pozornost je třeba kromě bezpečnosti věnovat i komfortu pozorování. Důležitá je vhodná sedačka nebo stolička a také výběr okuláru. Čtyřmilimetrový ortoskopický zapíchnutý do oka nebude nejvhodnější, pohled na Panoptik s čerstvým otiskem dětského prstíku nebo Pentax XW poskakující po betonových dlaždicích také není vhodný pro slabé nervy. Setové okuláry typu Super, Kelner nebo Plösl od 15mm ohniskové vzdálenosti vyhoví, na větší zvětšení použijeme Barlow. Možné je i zakoupení obětního levného okuláru jen pro dorost a náhodné hosty. Důkladná aretace a upevnění všech součástí by měly být samozřejmé. Ostření děti obvykle nezvládnou, ten, kdo má vadu zraku, musí nasadit brýle a pak teprve potomkům zaostřit. I bez dalekohledu a ve dne lze ovšem provádět zajímavá pozorování - všímat si pohybu Slunce a Měsíce po obloze nebo třeba toho, že i stíny se posunují.

Očekávání u dětí jsou jiná než u dospělých, děti snáze přijímají to, co vidí. Na jednu stranu nemají přehnaná očekávání způsobená všudypřítomnými pestrými obrazy z velkých dalekohledů a sond, na druhou stranu je jen tak něčím neohromíte. Zažil jsem sedmiletého adepta astronomie, kterému se při prvním večeru pod hvězdami a seznamování se s oblohu poštěstilo uvidět barevný bolid. Ten osvítil krajinu a pak se rozpadl na části a zanikl. Hodnocení pozorování druhý den znělo "míň nudný, než jsem čekal". Děti často nepopisují "to, co mají", ale to, co je zaujme a co opravdu vidí. Při pozorování Slunce achromátem 100/500 se mi tak třeba dostalo detailního popisu seeingu a barevné vady dalekohledu. Žlutomodré mihotání bylo mnohem zajímavější než jakési flíčky, které proto nezletilý pozorovatel zcela opominul.

S pozorováním je možné začít kdykoliv, jakmile potomek projeví zájem. I má dvouapůlletá dcera se nadšeně dožaduje zvednutí k okuláru, a dokonce si i zakryje druhé oko, jak to vidí u staršího bráchy. Co v dalekohledu může vlastně vidět? To netušíme, podstatné ale je, že se z toho nahlas raduje. Volá "sluníčko, sluníčko", radostně se natahuje po ostření a jemných pohybech, zkouší s nimi točit a pak se důležitě chlubí, že "taky koukala". Dokonce zapichuje ukazováček do nedbale pohozených výtisků Astropisu a volá "dalekohled, dalekohled", takže vše je na nejlepší cestě.

A pokud ještě se svým dítětem astronomii neprovozujete, nebo dokonce nezdárný potomek nejeví zájem, také nezoufejte a hlavně nic nelámejte přes koleno. Tak jako není nikdy příliš brzy, není nikdy ani příliš pozdě, třeba se zájem časem přece jen dostaví.

Převzato: Zpravodaj Západočeské pobočky ČAS.