Snímek ilustruje intenzivní vliv tvaru slunečního magnetického pole na vnější obálku Slunce - korónu. Ta je tvořena zejména volnými elektrony, které se pohybují po uzavřených magnetických silokřivkách nad viditelným slunečním povrchem a rozptylují záření z nižší fotosféry. Při důkladném pohledu je více než zřejmé, že magnetické pole Slunce je v maximu sluneční aktivity mimořádně složité a unikátní takřka v každém okamžiku. Můžete zde najít uzavřené oblouky, zpravidla obepínající při pohledu z profilu oblast nad narůžovělými protuberancemi ve sluneční chromosféře. Tyto útvary - ač jsou při zatmění očima pozorovatelné jen jako poměrně malé narůžovělé "perličky" - dosahují ve skutečnosti rozměrů sta tisíců kilometrů. Na svém místě mohou setrvat i několik hodin. Právě při slunečním maximu, kdy je Slunce eruptivně nejaktivnější, je i protuberancí (příp. tzv. filamentů) nejvíce.

Pokud budete snímek studovat pozorně, jistě vám neuniknou překryvy různých smyček přes sebe. To není žádný technický defekt, nýbrž zobrazení poměrně průhledných koronálních paprsků přes sebe. Správně se totiž na snímek musí pohlížet s prostorovou představivostí. Jednotlivé paprsky či smyčky ve zobrazené koróně jsou vůči pozorovateli jinak orientované a kdybychom měli možnost cestovat kolem Slunce a pozorovat jeho korónu, připadala by nám jako "ježek". A to zvláště nyní - když magnetické pole Slunce přechází do fáze, kdy v něm ani nelze pořádně rozeznat polární oblasti slunečního magnetického dipólu.

Na snímku, který časově ukazuje pohled na zatmění jen krátce po jeho začátku (tzv. druhý kontakt), ovšem nejvíce zaujmou jakési bubliny uzavřených magnetických siločar ležící prakticky v každém výraznějším koronálním výtrysku. Tyto bubliny jsou v podstatně v rámci pohledu na korónu tím nejvýraznějším jevem ukazujícím na nástup maxima sluneční aktivity. Mizivý okamžik na snímku by ve skutečnosti mohl být součástí mozaiky dávající příběh děje v koróně, která je v tomto období silně vázaná na eruptivní aktivitu Slunce, a právě tyto bubliny jsou jakési "foukance" koronální hmoty snažící se uniknout obří síle slunečního magnetického pole. Velmi zajímavým útvarem je rovněž jakási šroubovice magnetické silokřivky ležící na snímku v oblasti 10. hodiny, pokud si okraj Měsíce představíte jako ciferník hodin.

Z dvouminutového zatmění, které řecký astronom pozoroval ve vnitrozemí Queenslandu, daleko od oblačného pobřeží, jsou rovněž patrny útvary na měsíčním povrchu. Toto není fotomontáž, nýbrž skutečné zachycení tzv. popelavého svitu Měsíce v novu. Kdybychom si představili celou situaci probíhajícího zatmění při pohledu mimo Zemi, došlo by nám, že Země je v době úkazu na Měsíci ve fázi úplňku a velmi silně rozptyluje sluneční záření. Měsíční stín na Zemi zabírá jen nepatrnou plochu, takže ze Země na Měsíc putuje dost světla na to, aby osvítilo přivrácenou měsíční tvář. Za velmi dobrých podmínek je tento jev pozorovatelný i vizuálně při pohledu přes dalekohled.

I přes doslova "bojovou" situaci se tedy nakonec podařilo získat českým vědcům další unikátní obraz sluneční koróny, tentokráte v období maxima sluneční aktivity. Vzhledem k tomu, že v době předchozího maxima Miloslav s Hanou teprve s tímto projektem začínali, je to i v jejich kariéře nejlepší obraz koróny bouřlivého Slunce.

Související a dále doporučujeme:
[1] Stránka prof. Miloslava Druckmüllera s fotografiemi zatmění Slunce
[2] Dvě minuty dlouhý okamžik (Petr Horálek)
[3] Zatmění Slunce až do roku 2060 (nejen) z České republiky (Petr Horálek)