Někteří pozorovatelé tvrdili, že těleso bylo v celku, jiní viděli dvě nebo dokonce tři části, každou s vlastním ohonem. Letěly v těsné blízkosti po stejné dráze a jejich barva připomínala oheň - byla udávána jako jasně červená nebo zlatavě žlutá. Ohon pak svědci přirovnávali buď ke šlehajícímu plamenu, nebo proudu jisker. Jednalo se o skupinu jasných meteorů, která letěla relativně pomalu od severozápadu přes západ na jihovýchod a podle některých svědectví se těsně před tím, než zapadla za obzor, rozpadla na řadu menších částí. To však nebylo zdaleka vše. Na stejném místě jako první objekty se objevila další tělesa a putovala oblohou po identické dráze. Jednalo se o dvojice, trojice či čtveřice ohnivých koulí, doprovázených ohony. Některé pohasínaly a rozpadaly se na menší červené části, jiné pokračovaly dále.

Jev dobře popsal například jeden pozorovatel z obce Appin v kanadské provincii Ontario. Podle něj se nejprve objevil ohromný meteor, u kterého se dalo později rozpoznat, že má dvě části. Ty mu připomínaly tyče žhnoucí hmoty, letící za sebou a soustavně kolem sebe rozsévající proudy jisker. Během přeletu z dvojitého hlavního tělesa vylétly další ohnivé koule, které se pohybovaly rychleji než mateřský objekt. Poté, co všechna tato tělesa zmizela na jihovýchodě, prošla oblohou ve stejné dráze ohnivá koule, připomínající velkou hvězdu. Ta byla jasně bílé barvy, neměla žádnou stopu, ani z ní neodlétávaly žádné jiskry. Poněkud v rozporu s předchozí větou jsou hlášení dalších pozorovatelů. Ti se sice shodují, že poslední těleso nemělo stopu, ale tvrdí, že se rozpadalo na menší části, které pak pokračovaly v letu různými rychlostmi. Je však možné, že tento rozpad nebyl z Appinu pozorovatelný. Záře hlavních těles byla přirovnávána ke svitu obloukové lampy s mírným nádechem do fialova, další fragmenty pak měly žlutou a červenou barvu.

Celkový počet spatřených objektů se velmi různí. Často se uvádí 15 až 20, další odhady jsou 60 až 100 kusů a nechybí ani zmínky o "tisících meteorů". Rozdíly vyplývají hlavně z toho, že někteří pozorovatelé se soustředili jen na jasné fragmenty, kdežto jiní se snažili spočítat úplně všechny. Také není možné pominout kvalitu zraku jednotlivých svědků. Jev nebyl zřejmě zaznamenán žádným jiným optickým přístrojem než jedním divadelním kukátkem. To si vzal na pomoc Cecil Carley, jeden z tehdejších žáků střední školy v městě Trenton (americký stát New Jersey) a pomocí něj pozoroval asi deset skupin, z nichž každá obsahovala mezi dvaceti až čtyřiceti objekty. Zhruba uprostřed procesí hlásili někteří svědci jasný objekt bez ohonu připomínající hvězdu a podobné těleso údajně letělo i na úplném konci. Všechny překvapila dokonalá formace, ve které tělesa letěla a také pomalý pohyb, který vyvolával dojem majestátnosti. Jednotlivé bolidy byly viditelné minimálně 30 až 40 sekund a celkově trval přelet všech objektů asi tři až pět minut. Během toho, jak objekty mizely u obzoru, nebo nějakou dobu poté, byl slyšet podle mnoha hlášení dunivý zvuk, připomínající vzdálené hřmění. V některých případech tento zvuk zaznamenali i lidé, kteří samotný jev na obloze neviděli. Pár pozorovatelů uvedlo, že zazněly tři takové dunivé zvuky krátce za sebou a také byly zaznamenány (zejména z Kanady) otřesy půdy či dokonce domů. Americký astronom W. H. Pickering se na základě informací o zvukových jevech pokusil vypočítat, v jaké výšce se tělesa pohybovala, a vyšlo mu 56 kilometrů.

I když jev mohl být pozorován z mimořádně velké části Země, většina lidí měla smůlu, protože na řadě míst (zejména v USA) byla obloha v té době pokryta oblačností. Přesto zajímavý úkaz vidělo a nahlásilo více než sto pozorovatelů. Hodně jich bylo z Kanady a severovýchodní části USA, ale zvláštní průvod jasných objektů byl spatřen například i z Bermudských ostrovů nebo několika lodí na širém moři. Jedno hlášení přišlo dokonce až z blízkosti Brazílie. O tom, že některé věci se téměř nemění ani po sto letech, svědčí fakt, že se našli lidé, kteří tento jev považovali za oznámení konce světa.

Velmi neobvyklé je, že podle některých svědectví zhruba o pět hodin později, kolem 2:20 východního standardního času (7:20 UT) po stejné dráze proletělo podobné procesí bolidů. Například A. W. Brown z kanadské obce Thamesville viděl jak skupinu bolidů z večera, tak i podobný úkaz v nočních hodinách. Další hlášení se zmiňuje, že 10. února 1913 v odpoledních hodinách se nad Torontem objevily tři skupiny "tmavých objektů", které se pohybovaly ve stejné dráze jako původní procesí a mělo se jednat také o "něco meteorického původu". Tyto údaje jsou však poměrně mlhavé a těžko se z nich dají získat podrobnější informace.

Vědci se snažili najít radiant, neboli místo na obloze, odkud (první) skupina meteorů zdánlivě přilétla, ale to se jim nedařilo. S velmi neobvyklým řešením, proč tomu tak bylo, přišel odborník na planety J. A. O'Keefe. Podle něj se mohlo jednat o poslední zbytek planetárního prstence, který se kolem Země vytvořil po výbuchu měsíční sopky. Také navrhl, že by se meteory mohly jmenovat Cyrillidy na počest Cyrila Alexandrijského, který podle Římského katolického kalendáře měl svátek právě 9. února. Jako pravděpodobnější se však jeví názor kanadského astronoma Clarence Chanta. Ten dospěl k tomu, že mateřské těleso bylo zřejmě nejprve zachyceno zemskou gravitací a krátkou dobu tvořilo přirozený satelit Země. Na oběžné dráze se rozpadlo na menší části, které po vstupu do hustějších částí atmosféry způsobily neobvyklý úkaz. Nejsou známy žádné informace o dopadu meteoritů, takže se nedá vyloučit, že se alespoň některým větším fragmentům podařilo uniknout z gravitačního působení Země a opět se dostaly do meziplanetárního prostoru. Z tohoto důvodu je událost z 9. února 1913 řazena mezi tzv. "lízače Země", stejně jako například denní bolid z 10. srpna 1972.

Vybrané zdroje:

• Meteor procession of February 9, 1913
• The Great Meteor Procession of February 9, 1913
• Weird Astronomy: Tales of Unusual, Bizarre, and Other Hard to Explain Observations

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku