Tyto hmotné hvězdy intenzivně září a okolní materiál vypuzují pryč vysokou rychlostí. Jejich vývoj velmi rychle spěje do stadia exploze supernovy. Hvězdný vítr a rázová vlna po explozi supernovy vytvoří v okolním plynu obrovské dutiny označované jako superbubliny.

Na úvodním obrázku je rentgenové záření, které bylo detekováno kosmickou observatoří Chandra X-ray Observatory, znázorněno růžovou barvou. Data z průzkumu v optickém oboru v rámci programu Magellanic Cloud Emission Line Survey (MCELS) jsou znázorněna oranžovou, zelenou a modrou barvou. Data z programu MCELS byla získána pomocí dalekohledu Curtis Schmidt Telescope o průměru 0,9 m, který je vlastnictvím University of Michigan a který se nachází na Cerro Tololo Inter-American Observatory (CTIO). Bublina DEM L50 má přibližně eliptický tvar. Pozůstatek po výbuchu supernovy s názvem SNR N186 D se nachází na severním (horním) okraji snímku bubliny – viz horní žlutá šipka.

Podobně jako další superbublina ve Velkém Magellanově oblaku s názvem N44 vyzařuje DEM L50 přibližně 20krát více rentgenového záření, než astronomové očekávali podle standardních modelů pro vývoj superbublin. Dřívější studie publikovaná v roce 2011 ukazuje, že zde existují dva oddělené zdroje silné emise rentgenového záření: rázová vlna vytvořená supernovou stlačující stěnu superbubliny a horký materiál vypařující se ve stěně superbubliny.

Výzkum objektu DEM L50 pomocí družice Chandra byl prováděn pod vedením Anne E. Jaskot(ové), University of Michigan, Ann Arbor. Na výzkumu se rovněž podíleli Dave Strickland (Johns Hopkins University, Baltimore), Sally Oey (University of Michigan), You-Hua Chu (University of Illinois) a Guillermo Garcia-Segura (Instituto de Astronomia-UNAM, Ensenada, Mexico).

Zdroj: chandra.harvard.edu
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí