Termín světelné znečištění je tak trochu matoucí, i když je pochopitelně mnohem víc populární a dnes už doslova pod nehty zarytý. Světelné znečištění by se dalo definovat jako uměle vytvořené světlo rozptýlené v zemské atmosféře kamsi, kde to vadí, v nejhorším případě nahoru a do kosmu, kde to nikdo nepotřebuje, ale všichni za to platí. Kámen úrazu tkví v tom, že zdrojem světelného znečištění může být jakákoliv prkotina, třeba policajt běhající v noci po ulici s baterkou. Světlo z baterky je umělé, rozptyluje se na částicích v atmosféře (ve městech nejen na molekulách vzduchu, ale hlavně na prachových částicích) a pokud policajt posvítí kamsi nahoru, je strůjcem té nejnepříjemnější varianty světelného znečištění – svítí nahoru „pánubohu do oken“. Tak toto pochopitelně astronomové v žádném případě nemají na mysli, když mluví o boji proti světelnému znečištění. Ne, ten problém je jinde.

S postupem zdokonalování světelných technologií jsme si zvykli na luxus, který nám přijde v plné míře estetický (tedy jak komu), zajišťuje pocit bezpečí a čistoty a nedává nám potřebu nad ním přemýšlet. Ale má to své mouchy. Pár příkladů: Jedu si takhle velmi pozdě po dálnici a vjíždím do města. Přede mnou nasvícený bilbord s fotkou herce a „lákavého“ parfému. Myslíte si, že si jako teď půjdu ten parfém koupit, když mají stejně zavřeno? A myslíte si, že si zítra na tu reklamu (v přehršli dalších stejně absurdně nasvícených v nemístný čas) vůbec vzpomenu. Dost těžko. Navíc v zásadě nejde o to, aby ta nasvětlení v nějaký čas zhasla (když už se to tak líbí), ale aby byla konstruovaná prakticky. Aby byla instalovaná shora, pokud možno šlo o úsporné žárovky a osvětlovala jen tu plochu, jakou má osvítit. Druhý příklad: Opět jedu po silnici pozdě v noci, svítím si tak dálkovými světly a za obzorem na silnici vidím další světla. Tak přebliknu na potkávačky, ale „protijezdec“ nic. Zablikám, nereaguje. Jak tak dojedu na kopec s patřičnou opatrností, záhy vidím, odkud vítr vane. Nikde žádné auto, prostě se někdo rozhodl kýčovitě ze dvou směrů jasnými kužely světla odspod nasvítit nějakou korouhvičku na beztak zle viditelné kapličce. Vidím prostě jen kužely světla a špičku kaple. Co z toho jako mám mít? Nemluvě o tom, že po vteřině musím i při malé rychlosti strhnout volant, protože následuje ostrá zatáčka. Značku přehlížím, ta korouhev bije do očí víc. Nasvítit památky – budiž. Ale probůh, účelně. A pokud možno ne na celou noc. A pochopitelně nejlépe nějak šikovně shora (jasně, je tu snaha zachovat památku, ale příroda tu přeci jen byla dřív, ne?). Příklad tři: Kráčím si takhle po městě a na zemi jsou světla. Přímo v zemi. No a nějaký koumák se je rozhodl rozsvítit. Blik a já potkávám nosem sloup. Zas mi uniká pointa té estetiky. Zvlášť, když se těm světlům záměrně vyhýbám a beztak mi to šije do očí jedna báseň, protože to má široký záběr. A takových příkladů můžu rozepisovat desítky. Zbytečné laserové „koláče“ od diskoték (to jako přivoláváme mimozemšťany?), pouliční světla ve tvaru koulí (určitě mi to světlo shora moc pomůže; jako řidič jsem fakt šťastný, že mám zas omezený rozhled a můžu v oslnění třeba přejet nějakého chodce přímo ve směru světla)…

V zásadě koncept, jak všechno pomalu, dlouhodobě, ale efektivně řešit, je už léta jasný. Není to žádná sranda, protože to vyžaduje v podstatě dost odlišné přemýšlení světelných techniků a inženýrů. Ale jak je vidět v jiných státech, kde už podobná opatření přijali (Slovinsko), není to ani nadlidský úkol. Jde o to předně přijmout zákon, který pospěje k tomu v maximální míře omezit rušivé světlo (tedy zejména to, které putuje od zdroje zbytečně přímo nahoru, resp. do míst kam nemá) a tím úspěšně snížit procento světelného znečištění. Slovo znečistění je tu, mimochodem, poměrně namístě, a to hned z několika důvodů. Jednak samotné rušivé (parazitní) světlo prostě nemá v noci v atmosféře co pohledávat – tedy určitě ne v té míře, v jaké ji tu máme (mnozí to bohužel vnímají bez poklesků poměrně odevzdaně). Za druhé proto, že když se vrátíme k tomu policajtovi s baterkou, určitě by byl velký rozdíl, kdyby putoval někde vysoko v horách s čistým vzduchem, nebo kdyby probíhal jeho běžným působištěm ve smogu a prachem zaneřáděné aglomeraci. V podstatě takový kužel světla jen zviditelňuje v noci míru emisí, tedy vzdušeného znečištění. Netřeba tedy dál rozebírat, že začít je třeba u měst. Znovu kvituji, že nikdo nic nechce zhasnout, jen zajistit příjemnější a účelnější svícení!

Popularizátoři astronomie dosti často při upozornění na nějaký vzácný noční nebeský úkaz se zvykem poznamenávají, že nejlepší je sa za jevem vydat daleko za města nebo ještě lépe vysoko do hor. Právě v této frázi je celý problém nastíněn. Když jste vysoko v horách (řekněme aspoň nad 1000 metrů nad mořem), jste zjista dál od měst. Na horách naštěstí velká města nenajdete. Přemíra světla z nich v dáli ovšem i tak pořád vadí - světelné "houby" nad velkými městy mohou rušit i ve vzdálenosti několika stovek kilometrů. Ovšem unikáte rovněž vlivu emisí a smogu, který se line na úrovni o dost níž a za přítomnosti světelného zdroje světelné znečištění mnohonásobně zesiluje. Proto, když je obloha "vymetená" a jste třeba někde na okraji města nebo na vesnici, pokud vám chybí ten dosažený třetí rozměr (výška nad mořem), pořád se budete trápit nepěknými pohledy k nočnímu nebi. Hory jsou díky tomu skvělým únikem za lepším nočním nebem, i když pořád to není ideální. Přítomnost emisí a smogu je proto další složkou celkového problému a sami víme, že smog sám o sobě je problém vážný a přináší i úmrtí.

Popis k snímku: Velitel Mezinárodní kosmické stanice (ISS) Kevin Ford pořídil z oběžné dráhy koncem ledna 2013 snímek noční Prahy. Není to ale snímek veselý. Upozorňuje na velké množství světla, které je zbytečně vysvíceno nahoru a způsobuje tak světelné znečištění nad městem a v jeho širokém okolí. Elektřina vyrobená pro toto neúčelné svícení byla zbytečně zaplacena. Credit: NASA, Kevin Ford, popisky Petr Sobotka.

Druhý zásadní kámen úrazu v celé situaci je ten, že na problém upozorňují především astronomové. Vlastně si teď uvědomuji, že jsou tak trochu bičování z obou stran. Na jednu stranu získají obecnou finanční podporu ve chvíli, kdy se prokáže, že výsledky jejich bádání se dají účelně aplikovat (podpora aplikované vědy), na druhou stranu v některých oborech astronomie už to zkrátka kvůli přemíře světelného znečištění dost dobře nejde. Například dosah automatizovaného 0,65m dalekohledu na observatoři v Ondřejově žalostně klesl kvůli jasu pozadí a nepomáhají ani moc dobře užité filtry. A co kdyby zrovna náhodou byl v poli asteroid, který by mohl vrazit o pár hodin později na Zemi a lokální oblast se zemí srovnat? A kvůli silnému jasu pozadí by se prostě v Ondřejově nezachytil (v takových případech jsou však extrémně důležitá každá data), observatoř na Kleti by v té době toto pole oblohy nezkoumala a efektivnější světové přehlídky by jej zachytili kvůli rotaci Země a posunu noci o dost později, čímž by se i zkrátila doba na jednání a případné evakuace? Je to velmi krajní případ, ale náhoda je blbec (v astronomii to platí perfektně), a tudíž je reálný. Astronomové si jsou toho vědomi, takže stěhují svá stanoviště dál a výš do hor, jenže je to náročné na čas, finance i technologii. Peníze těžce získávají z dotací (začarovaný kruh - aplikovaná věda), někdy to i platí z vlastní kapsy, zatímco noční osvětlení si vesele hradíme z daní.

Kdyby astronomů vůbec nebylo, patrně by přišly výzkumy o škodlivosti přemíry světelného znečištění odjinud. Nejspíš by se ozvali zoologové, že jim umírají noční druhy zvěře, patrně ekologové by si jednou spočetli nesmyslnou spotřebu na plýtvané světlo jdoucí kamsi bez účelu, a možná i doktoři, kteří by se začali podivovat nad kupícími se případy nespavců či hůř pacientů s rakovinovým bujením v těle. Že s tím přišli nejprve astronomové, je vcelku logické. Oproti třeba těm zoologům, kteří studují sezónně i mnoho let změny v chování i populaci zvířecích druhů, mají hvězdáři vývoj celé situace takřka dennodenně před sebou a můžou kdykoliv předložit desítky let dlouhou řadu stejně praktikovaných pozorování, na nichž je nárůst umělého světla v pozadí bez debat vidět. Podložit to mohou snímky z vesmíru, které jsou dostupné veřejně z NASA. Už se dávno nespekuluje, zda jde o celosvětový problém. Dávno se nemluví o tom, co vlastně s tím. Dávno si nelžeme do pusy, jakého státu se to týká a jakého ne. Vše stojí jen na tom, kdy se k tomu připojí i ten náš stát, který byť svou maličkostí na celosvětové mapě má možnost se zapojit do něčeho opravdu velikého a bezpochyby vážného. A to už jen proto, že se ho to týká.

A co závěrem? Astronomové skutečně nechtějí uvrhnout svět do temnoty, aby si mohli „sledovat hvězdičky“. Byli zde jen logicky z postu jejich zaměření první, kdo na problém upozornili. Nejde o to zhasnout, ale svítit účelněji, energicky úsporněji, ale hlavně už na tom začít dělat, ne se jenom o tom bavit. Situace je skutečně vážná a bude se zhoršovat. A nejde jen o světlo, když už zacházím do širšího rozhledu; jde taky o prach a emise. Už se zdaleka nepřipravujeme jen o krásnou noční oblohu nad hlavou (záviděli a nevěřili byste našim prarodičům). Připravujeme se o čisté ovzduší ve městech, zdravé životní prostředí mimo města a v konečném důsledku tím – kruťte hlavou nebo ne – urychlujeme nepříjemné klimatické změny. Takže, prosím, nebičujte astronomy a rozhlédněte se taky sami kolem sebe…

Převzato: Hvězdárna v Úpici

Odkazy a související články:
[1] Tiskové prohlášení: Reakce na prohlášení ministra životního prostředí Tomáše Chalupy (Pavel Suchan)
[2] Astronomové žádají stát - řešte světelné znečištění (Pavel Suchan)
[3] www.svetelneznecisteni.cz
[4] www.astro.cz/znecisteni
[5] www.asu.cas.cz/svetelne-znecisteni
[6] www.facebook.com/NebePlneHvezd