Rusové Oleg Kotov a Sergej Rjazanskij spolu s americkým kolegou Mikem Hopkinsem v noci na dnešek nasedli do své lodi Sojuz TMA-10M a po 166denní misi vyměnili prostředí Mezinárodní kosmické stanice opět za matičku Zemi. Na šťastném konci mezinárodní mise nic nezměnily ani konflikty kvůli Ukrajině, ani arktické počasí, které kosmonautům házelo klacky pod nohy, a ani neplánované přistání na území starého hřbitova.

Rozverné počasí kazašských stepí do děje příběhu začalo zasahovat už dlouho před přistáním, zhruba před měsícem totiž ruská federální vesmírná agentura (Roskosmos) oznámila, že je potřeba pro březnový návrat lodi Sojuz prohodit přistávací zóny, jelikož v té původně plánované tehdy bylo dost sněhu. Ten sice měl do přistání roztát, ale výsledkem by byla pro přistání a záchranné operace beztak nevhodná rozmočená step. Okolí města Arkalyk bylo tedy zavrženo a přednost dostal záložní bod jihovýchodně od Džezkazganu.

Kosmonauti z toho měli třeba i radost, protože výměna místa přistání si vyžadovala uspíšení návratu o jeden den. Oleg, Sergej a Mike se těšili domů.

Předvečer přistání, v pondělí 10. března, však přinesl další starosti ohledně počasí: teploty v kazašské stepi v rámci posledních pořádných úderů zimy padaly blízko k -20 °C, viditelnost ve stepi byla ubohá, všude sníh. Helikoptéry MI-8 ruských záchranných sil původně řádově hodiny před přistáním ani nebyly schopné kvůli namrzání rotorů dosáhnout přistávací oblasti a musely se vrátit na základnu do Karagandy. Nad přistáním visel ošklivý Damoklův meč. Ruská státní komise si však spočítala, že předpovědi na další dny vycházejí ještě hůř a dala nakonec povel k pokračování příprav na návrat posádky.

Po posledním rozloučení posádek Sojuzu a stanice byly v pondělí ve 21:58 SEČ uzavřeny poklopy mezi těmito kosmickými plavidly. Po otestování vzduchotěsnosti poklopů si posádka Sojuzu navlékla skafandry Sokol a připoutala se do svých křesel v návratové sekci. Bezproblémové přípravy byly následně korunovány fyzickým oddělením lodi od stanice v úterý 11. března v 01:02 SEČ, při přeletu Mongolska. O tři minuty později provedl Sojuz, resp. jeho počítač pod pečlivým dohledem velitele Kotova, separační zážeh a zvýšil odletovou rychlost od stanice z decimetru na více než půl metru za sekundu. Slova „bye, bye, station!“, která v té chvíli kdosi z paluby Sojuzu pronesl do rádiové linky, snad ani netřeba překládat.

Na palubě ISS byli Kotovem a spol. zanecháni první japonský velitel stanice Kojči Wakata, ruský kosmonaut Michail Tjurin a Američan Rick Mastracchio. Tuto trojici čeká návrat na Zemi v jejich Sojuzu někdy v půlce května, ještě dlouho předtím, konkrétně 25. března, dostanou posilu v podobě kosmonautů Alexandra Skvorcova, Olega Artemjeva a Steva Swansona, které toho dne přiveze Sojuz TMA-12M.

Ale zpět k dnešnímu návratu Sojuzu. Odlet od stanice a přistávací manévr dělilo asi dvě a půl hodiny, kdy musel Sojuz před další činností dosáhnout bezpečné vzdálenosti od kosmického komplexu. Tradičně si v tomto čase kosmonauti vychutnávají hodinku volna, než začnou finální přípravy na sestup domů. V 03:30 našeho času Sojuz, 12 kilometrů před stanicí, zapálil motory na 4 minuty a 50 sekund proti směru letu. Zpomalil o 460 km/h a vzdálená část jeho oběžné dráhy se posunula pod úroveň zemské atmosféry.

„Na palubě je vše OK, tlak stabilní. Vše je v normálu,“ hlásila po brzdícím zážehu posádka Sojuzu.

Záhy po rozdělení tří modulů lodi Sojuz a napozicování návratové sekce tepelným štítem vpřed nastal kolem čtvrté ráno ve výšce 140 kilometrů vstup do atmosféry. Samotný zpáteční průlet atmosférou se jevil hladce, charakteristický oranžovo-bílý hlavní padák Sojuzu o ploše bezmála 1000 metrů čtverečních se rozevřel ve výšce něco přes deset kilometrů a zbrzdil pád lodi na 7,2 m/s. O zpomalení na přistávací rychlost půl druhého metru za vteřinu se postaral zážeh šesti motorků necelý metr nad zemí.

Kvůli nízké oblačnosti ve stepi nikdo přistání neviděl, ale ruské řídící středisko Koroljov udržovalo rádiové spojení se Sojuzem a potvrdilo, že přistání bylo hladké. Kvůli polárnímu charakteru stepního počasí přiletěly k návratovému modulu jen čtyři záchranné helikoptéry z obvyklých osmi, ne tak podstatní členové záchranného týmu byli zanecháni na základně. Naštěstí ale ony čtyři vrtulníky našly Sojuz jen pár minut po dosednutí, které proběhlo přesně na čas v 04:24 SEČ, v 09:24 v úterý ráno místního času v Kazachstánu. Trosky nepotřebného pohonného a obytného modulu spadly asi 830 kilometrů daleko, většina konstrukce však zanikla v atmosféře.

Zajímavostí je, že loď dosedla poblíž jakýchsi podivných útvarů ve stepní půdě. Později byly tyto identifikovány jako pozůstatky starého hřbitova.

Záchranáři vyprostili kosmonauty z malého modulu a dle zvyklostí je nechali chvíli odpočívat v křeslech vedle lodi. Posádka se jevila v dobré náladě, její členové se smáli, povídali si se záchranáři a využili možnosti krátkého spojení satelitním telefonem s rodinou.

„Cítím se skvěle,“ řekl Hopkins. „Díky Olegu, žes mě dostal domů.“

Pak ale již zvyklosti kulhaly: záchranné týmy se kvůli silnému mrazu rozhodly nestavět v místě přistání lékařský stan pro prvotní prohlídku kosmonautů ale posadit je do vrtulníků a odvézt do města Karaganda. Zde se cesty kosmonautů již rozdělily: Kotov a Rjazanskij letěli po uvítací ceremonii do Hvězdného městečka a Hopkins domů do Houstonu.

Tím skončila pro tři lidi životní cesta, trvající pět a půl měsíce (konkrétně 166 dnů), dlouhá 115 milionů kilometrů (tolik urazila za jejich pobyt kolem Země stanice ISS). Rjazanskij i Hopkins mají za sebou svůj první kosmický let, Kotov však již třetí. Ve vesmíru strávil 526 dní, za což mu náleží 13. příčka kumulovaného času stráveného v kosmu při svých misích v rámci všech kosmonautů světa.

Ozývaly se hlasy o možném dopadu současné ukrajinské krize a kvůli ní vyostřeným americko-ruským vztahům na kosmonautiku. Zatím však evidentně není důvod bít na poplach. Ředitel NASA Charles Bolden se k této otázce u příležitosti dnešního přistání rusko-americké posádky vyjádřil takto:

„Mám takový pocit, že lidé opomínají již 13letou nepřetržitou přítomnost posádek z celého světa na Mezinárodní kosmické stanici, která přečkala už více mezinárodních krizí. Není určitě bez zajímavosti, že roste počet lidí, kteří by nominovali ISS na Nobelovu cenu míru. To není triviální.“

Zdroje:

• Spaceflightnow.com 11. 3. 2014
• Spaceflightnow.com 7. 3. 2014